Volby

V historii se vyvinulo mnoho různých volebních systémů, v různých zemích světa se proto
volí jinak. V České republice se volí do Evropského parlamentu, do krajských
zastupitelstev, do obecní samosprávy, do Senátu, do Poslanecké sněmovny. Volby
probíhají na základě příslušných zákonů a osoba je do úřadu volena na dobu určitou.
Nemůžeme zapomenout ještě možnou volbu v referendu. Volby jsou hlavním mechanismem
demokracie, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se tak na chodu země. Volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě poměrného zastoupení a volby do Senátu se konají podle zásad většinového systému. Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let a není zbaven svéprávnosti. Pasivní volební právo znamená mít právo být volen do orgánů státní správy; aktivní volební právo znamená právo volit své zástupce. Do Poslanecké sněmovny může být volen bezúhonný občan ČR, který má právo volit a dosáhl 21 let, do Senátu občan ČR, který má právo volit a dosáhl 40 let. Mandát poslance či senátora vzniká zvolením.

Mezi základní znaky voleb patří:

• svobodné – volič má mít svobodný výběr mezi politickými subjekty, musí mít
možnost volit svobodně a bez nátlaku
• všeobecné – aktivní volební právo (volit) i pasivní volební právo (být volen) má občan
po dovršení požadované věkové hranice, bez ohledu na pohlaví, národnost, rasovou či
etnickou příslušnost, politické přesvědčení apod.
• přímé – občané volí přímo, nikoliv přes prostředníky
• nepřímé – volba je zprostředkována přes zvolené reprezentanty
• rovné – každý občan má stejný počet hlasů, hlas každého občana má stejnou váhu
(dělníka i prezidenta)
• tajné – nikdo se nemůže dovědět, kdo jak volil

Historie voleb po současnost
První zákonodárný sbor v Československu, Národní shromáždění, nevznikl na základě
voleb. Volilo se až od roku 1920 do dvoukomorového Národního shromáždění
Československé republiky, které se skládalo z Poslanecké sněmovny a Senátu. Po válce mělo
Národní shromáždění pouze jednu komoru. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl
omezen systém politických stran a volby se staly pouze formálními. Po sametové revoluci
v roce 1989 se systém politických stran začal obnovovat, v roce 1990 se opět konaly
svobodné volby. Po rozpadu státu se Česká a Slovenská národní rada 1. ledna 1993 bez voleb
změnily na parlamenty nově vzniklé České republiky a Slovenské republiky.

Volební systém

Existují dva základní volební systémy:

• většinový
• poměrný

Při většinovém volebním systému (majoritním) je zvolen pouze jediný kandidát, který získá
nejvíce hlasů v daném volebním obvodu. V každém obvodu spolu soupeří několik kandidátů
z různých stran. V systému poměrného (proporcionálního) zastoupení odpovídá rozdělení
poslaneckých mandátů procentu odevzdaných hlasů. Volič nevolí jednotlivce, ale celé
kandidátské listiny. Aby měl volič možnost ovlivnit výběr kandidátů, může označením
kandidáta na kandidátní listině posunout na volitelné místo. Aby nedošlo k tříštění politických
sil a strana se dostala do parlamentu, musí překročit pětiprocentní hranici. V České republice
jsou poslanci voleni proporcionálně a senátoři většinovým systémem. Volby vyhlašuje
prezident nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Volby do Poslanecké sněmovny se konají ve
14 volebních krajích. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř
let. Volby do Senátu se konají v 81 volebních obvodech, v každém se volí jeden senátor na
dobu šesti let. Ve volbách je každý kandidát na samostatném hlasovacím lístku. Zvolen je ten,
který získal nadpoloviční většinu. Pokud se tak nestane, koná se druhé kolo voleb, kde
postupují s nejvyšším počtem hlasů dva kandidáti a mandát v tomto kole získává ten, který
obdrží ve druhém kole více hlasů. Senát má 81 senátorů. Volba prezidenta republiky probíhá
v ČR prostřednictvím parlamentu, tzn. nepřímo.

Historie volebního práva žen

Kampaň za volební právo žen začala v polovině 19. století. Ve dvacátých letech 20. století
toto právo získaly ženy v mnoha zemích. Dnes je volební právo žen téměř všude
samozřejmostí, i když v některých částech světa dosud přetrvávají jiné formy diskriminace.
První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Účastnice sjezdu
v Seneca Falls ve státě New York vyhlásily zásadu, že všichni muži a ženy jsou si rovni.
V roce 1869 byla založena významná organizace NAWSA, která požadovala uzákonění
volebního práva žen. První ústavou, jež dává ženám volební právo, se stala ústava z roku
1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming.
V roce 1893 se stal Nový Zéland první zemí, která přiznala volební právo ženám. Hned
na začátku nového století jej následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, kde ženy
měly volební právo, se v letech 1906-1915 staly Finsko, Norsko a Dánsko. Významným
podnětem pro boj za volební právo žen v Evropě byla první světová válka, kdy se ženy staly
pro válečné hospodářství nepostradatelnými. Mnohé získaly kvalifikaci a naučily se
samostatně rozhodovat. Po válce (v období 1918-1920) získaly v mnoha zemích volební
právo. Ve Velké Británii bylo v 19. století uzákoněno několik reforem, jimiž byla v mnoha
oblastech zrušena diskriminace, ale volební právo bylo ženám i nadále upíráno. V roce 1903
vznikla nejradikálnější ženská organizace. Členky podnikaly militantní akce (např. pumové
atentáty). V roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let.

Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková
hranice snížena na 21 let.
V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce.
V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých
a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se
o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová.

Uzákoněné volební právo žen:
1893 Nový Zéland
1902 Austrálie
1906 Finsko
1915 Dánsko, Island
1917 Rusko
1918 Německo, Polsko, Velká Británie
1919 Československo, Nizozemsko
1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada
1929 Ekvádor
1931 Španělsko
1932 Brazílie
1935 Turecko
1944 Francie, Japonsko
1946 Argentina, Itálie, Belgie
1949 Čína, Indie, Chile, Sýrie
1952 Mexiko
1956 Egypt, Pákistán
1959 Tunisko
1962 Alžír
1963 Maroko
1965 Afghánistán
1970 Jemen
1973 Bahrajn, Andora
1974 Jordánsko
1971 Švýcarsko
1984 Lichtenštejnsko
1991 Švýcarsko – poslední katolický kanton
2005 Kuvajt

I když dnes většina muslimských zemí umožňuje ženám volit, obyvatelky absolutních
monarchií arabského světa (např. Saúdské Arábie) toto právo dosud nemají.

Volby 2016 – téma k diskuzi

V roce 2016 se v České republice uskutečnily řádné volby do zastupitelstev krajů a do
1/3 Senátu Parlamentu ČR.
34,57 % zúčastněných voličů

Výsledky krajských voleb 2016

Počet zvolených zastupitelů za celou ČR
ANO 2011, neobhajuje žádný mandát , strana získala 21,05 % hlasů.
176
Česká strana sociálně demokratická, obhajuje 205 mandátů , strana získala 15,25 % hlasů.
125
Komunistická strana Čech a Moravy, obhajuje 182 mandátů , strana získala 10,55 % hlasů.
86
Občanská demokratická strana, obhajuje 102 mandátů , strana získala 9,47 % hlasů.
76
Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, obhajuje 42 mandátů ,
strana získala 6,3 % hlasů.
42

Senátní volby 2016 – 15,38 % volební účast

5
Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová
obhajuje 2 mandáty
3
ANO 2011
obhajuje 0 mandátů
2
Česká strana sociálně demokratická
obhajuje 12 mandátů
2
Občanská demokratická strana
obhajuje 8 mandátů
2
Koalice STAN, TOP 09
obhajuje 2 mandáty
2
Severočeši.cz
obhajuje 2 mandáty
2
STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ
obhajuje 0 mandátů
1
CHMELOVÁ DO SENÁTU – VLASTA: občané Prahy 10, KDU-ČSL a LES s podporou
Pirátů a Desítky pro domácí
obhajuje 0 mandátů
1
Koalice KDU-ČSL, Nestraníci
obhajuje 0 mandátů
1
Koalice KDU-ČSL, SZ
obhajuje 0 mandátů
1
Koalice STAN, SLK
obhajuje 0 mandátů
1
Kos do Senátu – Koalice Hnutí pro Prahu 11, KDU-ČSL, Pirátů a Strany zelených s
podporou sdružení Patnáctka náš domov
obhajuje 0 mandátů
1
Nezávislí kandidáti
obhajuje 0 mandátů
1
Občané patrioti
obhajuje 0 mandátů
1
OBČANÉ SPOLU – NEZÁVISLÍ
obhajuje 0 mandátů
1
Občanská demokratická strana, Starostové pro občany, SNK Evropští demokraté,
Strana soukromníků ČR
obhajuje 0 mandátů