Peněžní ústavy kampeličky

Peněžní ústavy – družstevní záložny (kampeličky)

Družstevní záložna, v obecné češtině kampelička, je družstvo, jehož činností je primárně
přijímání vkladů, poskytování úvěrů a další finanční a peněžní služby. Tyto služby jsou
poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastní a řídí. Celosvětové
sdružení družstevních záložen World Council of Credit Unions definuje družstevní záložnu
jako “demokratické finanční družstvo vlastněné jeho členy”. Takto definovaných
družstevních záložen bylo v roce 2009 na celém světě 49 330 a měly 183 916 050 členů.
Jedna taková záložna (CREDITAS, spořitelní družstvo, které je pobočkou centrály
v Olomouci) sídlí i v Třebíči. Nejdříve provozovala svou činnost pod obchodním jménem 1.
Třebíčská záložna, „spořitelní a úvěrní družstvo“.

Vznik kampeliček

Spořitelní a úvěrová družstva začala na území dnešní ČR vznikat v 50. letech 19. století.
Jejich propagátorem byl zejména František Cyril Kampelík, který čerpal inspiraci
v německých raiffeisenkách; po něm jsou v obecné češtině záložny nazývány kampeličkami.
První záložna v českých zemích vznikla roku 1858: Občanská záložna ve Vlašimi. Největšího
rozmachu dosáhly kampeličky od konce 19. století do konce 50. let 20. století. Roku 1913
bylo v českých zemích více než 5 000 záložen různých typů (občanské, živnostenské). Po
komunistickém převratu v únoru 1948 byla činnost spořitelních a úvěrových družstev
potlačena.

Obnova v 90. letech 20. století

Nová spořitelní a úvěrová družstva začala vznikat v 90. letech 20. století. V tomto období
budování kapitalismu v českých zemích vzniklo velké množství kampeliček: roku 1997 jich
existovalo už 71 s celkovým počtem 21 400 členů. V roce 1999 existovalo více než 120
kampeliček.

Podmínky pro založení kampeličky byly velmi liberální: nebyly regulovány Českou národní
bankou, základní kapitál dostačovalo ve výši 500 000 Kč a nebyly kladeny požadavky na
odborné znalosti zakladatelů. Navíc mohly záložny bez omezení zakládat dceřinné
společnosti a převádět na ně finanční prostředky členů. Dohled nad kampeličkami vykonával
Úřad pro dohled nad družstevními záložnami.

Většina kampeliček byla řízena velmi nekompetentně a hospodaření některých připomínalo
pyramidové schéma. Koncem 90. let 20. století se ocitla většina existujících záložen
v likvidaci nebo konkursu. Nastalo zpřísnění podmínek pro založení a činnost kampeliček,
hlavně v souvislosti se vstupem ČR do EU. Od ledna roku 2006 dohlíží na družstevní
záložny Česká národní banka. Kampeličky nyní musí splnit daleko přísnější kapitálové
požadavky: jejich základní kapitál musí být nejméně 35 milionů korun. Záložny také musí
získat povolení k působení v ČR od ČNB. V lednu 2011 působí na českém trhu 16
družstevních záložen.

Rozdíly oproti bankám

Zatímco zákazníky klasické banky jsou klienti, u záložen jsou to členové. Aby fyzická nebo
právnická osoba mohla využívat služeb záložen, musí se nutně stát jejím členem. Stačí
podepsat přihlášku, složit členský vklad, případně zaplatit zápisné či vstupní vklad. Jejich
výše je u každé záložny jiná. Většinou se ale tato částka pohybuje od několika korun až po
jeden tisíc korun. Po jejím složení už nic nebrání plnému využívání služeb družstevních
záložen, samozřejmě stejně jako v bankách, i v záložnách se při zakládání každého účtu
podepisuje smlouva o běžném či vkladovém účtu.

Výhody členství v družstevních záložnách vyplývají ze stanov každého družstva, například
právo na informace o hospodaření záložny, právo účastnit se členské schůze a klást dotazy
přímo nejvyšším představitelům záložny.