Hospodářská politika

Hospodářskou politiku můžeme charakterizovat jako konkrétní jednání státu, kterým jsou
ovlivňovány ekonomické procesy v celém národním hospodářství. Jinak řečeno HP je souhrn
cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomiky.

Cílem hospodářské politiky je dosažení maxima společenského blahobytu, ale nejdůležitější
je zajištění hospodářské stability, to je:

1. dostatečně vysoká zaměstnanost (nízká míra nezaměstnanosti)
2. cenová stabilita (zamezení cenových výkyvů, nízká míra inflace, regulování cen
vybraných výrobků)
3. vyrovnaná platební bilance (vyjadřující hodnotu obchodů mezi státem a ostatními
zeměmi za určité období, obvykle kalendářní rok)
4. hospodářský růst (zajištění rovnoměrného a stálého růstu reálného hrubého domácího
produktu, tj. udržení hospodářského růstu)
5. přerozdělování národního důchodu s cílem: získat prostředky na realizaci sociální
politiky a současně na výrobu veřejných statků a služeb

Hospodářská politika je významně ovlivňována tím, která z politických stran se při volbách
dostane k moci. To znamená, že usměrňování ekonomického života je zprostředkováno
hospodářskou politikou vlády. V každém případě pro své fungování potřebuje vláda vybírat
daně. Díky těmto penězům může vláda sledovat svou hospodářskou politiku.

Konkrétní nástroje hospodářské politiky jsou:

1. Peněžní (monetární) politika, tj. ovlivňování množství peněz v oběhu, regulace
úrokové míry, úvěrování. Jinak řečeno monetární politika pečuje o stabilitu měny.
Stát tuto politiku uplatňuje prostřednictvím centrální banky, jejím základním cílem je
hlídání a aktivní ovlivňování míry znehodnocování peněz – inflace.

2. Rozpočtová (fiskální) politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží
ovlivnit vývoj ekonomiky prostřednictvím státního rozpočtu peněžního fondu, který
vytvářejí, rozdělují a užívají vládní orgány a instituce. Jejími hlavními nástroji jsou
daně. Slovo fiskální pochází z lat. fiskus (původně košík, později státní pokladna) a
vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického
dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice,
průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a
policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další). Jak rozsah funkcí státu
v souvislosti s modernizací od 18. století rostl, rostl i jeho podíl na chodu hospodářství
a tedy rostla i míra zdanění. Během 20. století se moderní státy staly tak významnými
účastníky hospodářského života, že mohly aktivně ovlivňovat chod hospodářství jako
celku.

3. Důchodová politika je zaměřená proti inflaci, a to cestou omezování růstu mezd
a platů. Uskutečňuje se řadou forem, např. nařízením vlády o mzdových tarifech,
dohodou mezi odbory a zaměstnavateli o růstu mezd. Může mít podobu daňových úlev
(od kterých současná vláda upouští) či daňových postihů.

4. Sociální politika je uvědomělá a záměrná činnost státu v sociální oblasti. Jejím jádrem
je sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotní a sociální služby, bytová politika,
rodinná politika… Jednoduše řečeno se jedná o situace, kdy se jednotlivec nemůže
uživit vlastní prací (pomoc ve stáří, nemoci, po úmrtí živitele, v mateřství, při
nezaměstnanosti).

5. Průmyslová politika má zajistit soulad struktury národního hospodářství v duchu
soudobých světových trendů.

6. Ekologická politika řeší ochranu životního prostředí.