Vytvoření totalitního režimu v Československu

Vytvoření totalitního režimu v Československu

Po převzetí moci v únoru 1948 začala komunistická strana systematicky pracovat na
odstranění všech svých odpůrců a protivníků. Politický život byl touto jednou stranou
zcela kontrolován, ostatní politické strany sdružené v Národní frontě byly nuceny značně
snížit počty svých členů (Československá strana socialistická z 600 tisíc na 15 tisíc, lidová
z 400 – 500 tisíc stoupenců na 20 – 30 tisíc). Během totalitního režimu byly tisíce lidí
z politických důvodů uvězněny, umístěny do pracovních táborů, další byli donuceni
k emigraci nebo zemřeli při pokusu o překonání železné opony. Obětí vykonstruovaných
politických procesů se stali představitelé opozice (JUDr. Milada Horáková, generál Heliodor
Píka), ale také nepohodlní členové komunistické strany (např. Rudolf Slánský).

V době vlády KSČ byl náš stát součástí sovětského východního bloku, členem vojenského
seskupení Varšavské smlouvy a jeho ekonomika se musela podřizovat zájmům Rady
vzájemné hospodářské pomoci. Vedením komunistické strany a současně státu bylo
pokládáno za samozřejmé, že důležité otázky politického, ekonomického, kulturního nebo
vědeckého života byly konzultovány se sovětskými poradci a podrobovány jejich kontrole
a schválení.

V roce 1948 byla přijata řada znárodňovacích zákonů. Ty se týkaly podniků s více než 50
zaměstnanci. Došlo ale také ke znárodnění podniků menších, takže na konci roku 1948 byl
soukromý sektor prakticky odstraněn a více než 90% zaměstnanců v průmyslu pracovalo
v sektoru státním. Stranické kontrole podléhaly také provozovny, které zajišťovaly služby
nebo drobnou výrobu. Hospodářství bylo centrálně řízeno, odborná rozhodnutí musela být
v souladu se stranickou politikou. Propaganda popularizovala různé „socialistické soutěže“,
nejlepší pracovníci byli vyznamenáváni, mladí se na budování socialismu podíleli na stavbách
mládeže, podpořit ekonomiku měla údernická hnutí. Úkoly pro hospodářství byly
rozpracovány na pětiletá období, první pětiletka byla vyhlášena v roce 1949. Její prioritou
bylo upřednostňování těžkého průmyslu na úkor spotřebního.

Bolestné změny čekalo i zemědělství. V roce 1948 prohlašovalo komunistické vedení, že
nebude v ČSR docházet k přechodu na sovětský model kolchozů, již o rok později však
začala být uplatňována politika násilné kolektivizace. Trvala v letech 1949 – 1953. Soukromí
zemědělci byli pod různými záminkami a pohrůžkami nuceni ke vstupu do zemědělských
družstev, která byla ale řízena politicky, nikoliv odborně. Zemědělská produkce dosahovala
stále nižších výnosů, v roce 1953 dokonce dosáhla pouze 88% předválečné produkce. Na
venkově byla kolektivizace spojena s velkými osobními a rodinnými traumaty, po generace
vytvářený majetek museli mnohdy zemědělci odevzdat do správy neodborníků se stranickým
pověřením. Situaci v zemědělské výrobě ztěžoval i nedostatek mechanizace, protože státní
strojírenské podniky vyráběly místo zemědělských strojů tanky, letadla a nákladní automobily
pro armádu.

Velkým odpůrcem komunistické totality byla katolická církev pod vedením arcibiskupa
a pozdějšího kardinála Josefa Berana, který byl za svůj protikomunistický postoj držen
v letech 1949 – 1965 na různých místech v domácí internaci. Byl zlikvidován katolický tisk,
zrušeny kláštery a řeholní řády. Mnoho kněží skončilo po vymyšleném obvinění ve vězení.

Z dobových dokumentů:

„Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství
cestou třídního boje. Stále platí, že v Únoru byla reakce sice bita a poražena, ale nebyla
a nemohla být dobita a zlikvidována.“

„Není vyspělým členem strany, kdo politiku strany neobhajuje, kdo se vyhýbá vyvracet různé
rozvratnické šeptandy apod. Udržovat čistotu strany musíme také tím, že v ní do důsledku
budeme uplatňovat bolševické principy demokratického centralismu, vnitrostranické
demokracie a stranické sebekritiky.“

Z projevu Klementa Gottwalda na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949

Na IX. sjezdu KSČ byl přijat nový organizační řád, pozornost byla věnována otázkám
industrializace Slovenska, „generální linii“ výstavby socialismu s cílem dosáhnout „úplného
vítězství socialistických vztahů ve všech odvětvích hospodářství“ a budovat společenské
vztahy podle sovětského vzoru.
————————————-
„Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém
svědomí.“ … „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel
nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný.“

Úryvky z posledního dopisu Milady Horákové z vězení, 27. 6. 1950

JUDr. Milada Horáková, členka Československé strany národně socialistické, za II. sv. války
jako členka odboje vězněna, po válce poslankyně Národního shromáždění, po únoru 1948 se
vzdala poslaneckého mandátu a odešla do ústraní. V roce 1949 zatčena a ve vykonstruovaném
procesu odsouzena k trestu smrti.
————————————
„Hlavní linií při vyšetřování bylo usvědčit vyšetřovaného za každou cenu.“ … „Jestliže
výslech má mít nějaký výsledek, musí být prováděn nejméně 14 až 16 hodin denně.
Vyšetřovanec nemá mít čas k odpočinku“ … „Výsledkem této metody bylo, že vyšetřovanci
byli fyzicky naprosto vyčerpáni, byli v úplně apatickém stavu a některým již bylo všechno
jedno, jen když se budou moci vyspat, a přistoupili na každou formulaci, kterou vyšetřovatel
chtěl.“

Z výpovědi vyšetřovatele StB

Politické procesy probíhaly především na přelomu 40. a 50. let a většina z nich se odehrála
před státním soudem, který jen v letech 1948 – 52 vynesl 253 rozsudků smrti, z nich bylo
skutečně vykonáno 178. Odhaduje se, že celkem bylo v politických procesech souzeno až 280
tisíc lidí.
———————————–
Citace z knihy Kvaček, R., Kuklík, J., Mandelová, H., Pařízková, I.: XX. století o sobě, dějiny
v dokumentech. Dialog 2005.