Studená válka
12. 7. 2021 2021-07-12 13:43Studená válka
Studená válka
Studená válka
Termín studená válka se používá pro konflikt mezi státy, který není veden vojenskými
prostředky, ale je zaměřen především na akce ekonomické či politické. V poválečném období
byl takový typ konfliktu typický pro vzájemné vztahy Sovětského svazu a Spojených států.
Společný postup proti fašistickému Německu během druhé světové války Sovětský svaz
a Spojené státy spojil, vzájemné vztahy se ale již před koncem války začaly zhoršovat.
Sovětský svaz se nijak netajil svým záměrem rozšířit svůj vliv v zahraničí v oblastech střední
a jihovýchodní Evropy. Na postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945 sice vítězné
velmoci navenek ještě postupovaly společně, ale objevily se první konflikty a Postupim byla
posledním místem souladu Velké trojky.
V SSSR se po válce zostřil režim, v němž měl nejdůležitější místo J. V. Stalin. Jeho
popularita za Velké vlastenecké války silně vzrostla, jeho rozhodnutí byla vždy považována
za konečná a neomezovala se pouze na Sovětský svaz. Stalin chtěl ovládat i státy, které patřily
do zájmové oblasti sovětského bloku. V těchto zemích SSSR cíleně podporoval komunisty,
kteří se postupně měli zmocnit vlády a podřídit svou zemi sovětskému vlivu. Moskva tak
mohla v těchto státech ovlivňovat a kontrolovat vnitřní i zahraniční politiku.
V USA a v západní Evropě sílily obavy z rozšiřujícího se vlivu komunismu a sovětské moci, před politikou Sovětského svazu varoval ve svém projevu v roce 1947 americký prezident Truman. Vyhlásil, že Spojené státy se mají starat o zachování svobody a všech hodnot demokracie všude ve světě, mají poskytovat pomoc zemím ohroženým diktátory nebo totalitním režimem. Tato pomoc může být finanční, hospodářská nebo i vojenská. Na základě Trumanova prohlášení nabídly USA v roce 1948 ekonomickou pomoc evropským zemím na obnovu jejich hospodářství. Tento tzv. Marshallův plán musely některé země na nátlak SSSR odmítnout. Československý ministr zahraničí J. Masaryk konzultoval postoj ČSR k Marshallovu plánu v Moskvě, ale pod hrozbou vypovězení československosovětské smlouvy o přátelství se rozhodl plán odmítnout. Jan Masaryk později prohlásil: „Šel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí suverénní země, ale vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“
(podle Stevenson, J.: Dějiny Evropy. Praha 2004.)
Ekonomické provázání zemí sovětského bloku měla zajišťovat Rada
vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která byla založena v roce
1949.
Evropa se tedy rozdělila na dva bloky pod vlivem USA a SSSR, jejichž vztahy byly
poznamenány nedůvěrou a vzájemným napadáním. Byla rozdělena tzv. železnou oponou.
Jednotlivé části se vyvíjely rozdílně, Západ podporoval demokracii a tržní ekonomiku,
v sovětském bloku byly u moci totalitní režimy a centrálně řízené hospodářství.
SSSR a USA se v poválečném období neustále předháněly v oblastech zbrojení, snažily se
svého protivníka předstihnout ve vývoji nových zbraní i v dalších oblastech. Po atomové
bombě pokračoval výzkum v oblasti jaderných zbraní. V roce 1952 provedly Spojené státy
pokusný výbuch vodíkové bomby, sovětská vodíková bomba byla testována v roce 1953.
V obou blocích probíhala propaganda, která často používala upozorňování na hrozbu možné
války mezi oběma stranami. Sjednocování zemí jednotlivých bloků, které se na možnou válku
připravovaly, vedlo ke vzniku dvou vojenských seskupení – v roce 1949 vznikl
Severoatlantický pakt (NATO) a v roce 1955 Varšavská smlouva, kterou řídil Sovětský
svaz.
K setkání představitelů USA a SSSR došlo po druhé světové válce poprvé v červnu 1961 ve Vídni. Sovětská strana předložila Spojeným státům dvě memoranda: k zastavení pokusů s jadernými zbraněmi a k německé otázce. Sovětský svaz chtěl zabránit přístupu Američanů do západního Berlína, prezident Kennedy ale vyjádřil přesvědčení, že americká přítomnost je obyvateli Berlína podporována a USA vůči Berlíňanům cítí závazek. K dohodě mezi oběma státy nedošlo a velmi brzy po jednání (v srpnu 1961) byla v Berlíně na hranici mezi západní a východní zónou postavena „Berlínská zeď“.
Karikatura setkání ve Vídni Podle Kvaček, R. a kol: XX. století o sobě. Dialog 2005.
V období 1947 – 91 studená válka vyústila v několik lokálních konfliktů. Největší z nich
byly korejská válka (1950 – 53), válka ve Vietnamu (1964 – 75) a sovětská invaze do
Afghánistánu (1979 – 89).
V těchto konfliktech se ale místo obou velmocí v opravdovém boji střetly pouze jejich
spojenecké státy, velmoci se v průběhu studené války do přímého ozbrojeného konfliktu
nikdy nedostaly. Několikrát k němu ale měly velmi blízko, nejblíže zřejmě v roce 1962
během karibské krize, která bývá označována také jako kubánská. Spojené státy tehdy
vyhlásily námořní blokádu Kuby. Reagovaly tak na rozmístění sovětských raket na
kubánském území.
V polovině osmdesátých let se do čela SSSR dostal Michail Gorbačov, který zahájil politiku směřující k větší otevřenosti Sovětského svazu vůči Západu a ochotě ke komunikaci. Došlo k celkovému uvolnění atmosféry v sovětské společnosti. Tato politika byla označována slovy perestrojka a glasnosť.
Studená válka definitivně končí na přelomu 80. a 90. let, kdy dochází ve většině zemí sovětského bloku k obnově demokratického zřízení a tržní ekonomiky.
Vztahy SSSR a USA v 80. letech (karikatura) Podle Kvaček, R. a kol: XX. století o sobě. Dialog 2005.
