Romanovci na ruském trůně
9. 7. 2021 2021-07-09 16:33Romanovci na ruském trůně
Romanovci na ruském trůně
Romanovci na ruském trůně
Situace před nástupem Romanovců:
Po smrti Ivana Hrozného se stal vládcem jeho syn Fjodor, který ale neměl patřičné
panovnické schopnosti.
V řízení země mu pomáhal jeho švagr Boris Godunov (na obr.), který byl po Fjodorově smrti zvolen carem (nebyl z carského rodu). Bojaři (bohatá šlechta) se však odmítali Godunovovi podřídit a snažili se ho oslabit. V tomto neklidném období se rozšířila informace, že mladší syn Ivana IV. Dimitrij nezemřel (jak se obecně tvrdilo), ale žil v ústraní, aby se po dovršení dospělosti mohl po svém otci chopit trůnu. Několik mužů o sobě začalo tvrdit, že právě oni jsou Dimitrijové. Protože se jednalo o podvod, právem jim patří označení lžidimitrijové. Jednomu z nich se za pomoci Poláků dokonce opravdu podařilo na krátkou dobu usednout na trůn. Jeho skutečný původ byl ale mnoha vlivným lidem znám, proto se ho brzy snažili zbavit. Lžidimitrij byl zabit (1606) a jeho tělo vystaveno na Rudém náměstí, aby o jeho smrti nemohlo být pochybnosti. Protože s Lžidimitrijem přišlo do Moskvy množství Poláků, Rusové se obávali dosadit na carský trůn rod neruského původu.
Po období zmatků a neklidu byl nakonec v roce 1613 zvolen carem Michail z rodu
Romanovců. Romanovci se na ruském trůně udrželi až do roku 1917, kdy byli sesazeni
během únorové revoluce.
Alexej byl Michailovým synem a během jeho vlády došlo k připojení ukrajinských oblastí
k Rusku. Na Ukrajině od středověku existovaly vojenské skupiny kozáků, kteří se živili
přepadáváním tatarských výprav, vedli spíše vojenský způsob života, případně se živili
lovem a rybolovem. Stále se museli bránit útokům sousedních Poláků a jejich úspěchy
nakonec kozáckého vůdce Bohdana Chmelnyckého učinily faktickým vládcem Ukrajiny.
Dlouhodobě ale nebylo možné, aby se kozáci silnějším Polákům ubránili, proto Chmelnyckyj
žádal o ochranu ruského cara. Car nakonec Ukrajinu pod svoji moc připojil, ale tím ji zbavil
původní samostatnosti.
Proti carské moci se kozáci postavili povstáním, které vedl Stěpan Razin. Povstání bylo
v roce 1671 potlačeno a krvavě potrestáno.
Nástupem Petra I. Velikého začíná přeměna Ruska v silné impérium.
Petr v Rusku provedl řadu reforem, které zemi měnily podle vzoru
západních velmocí. Podporoval rozvoj průmyslu, posílil armádu, budoval
námořnictvo, zasloužil se o rozvoj vědy a kultury. Vybojoval přístup
k Baltskému moři a založil zde město Sankt Petěrburg, které se mělo stát
„oknem do Evropy“.
I když se Petrovi nepodařilo zcela odstranit hospodářskou zaostalost
Ruska, nastoupené změny otevřely cestu modernímu způsobu života.
Po Petrově smrti se v carském křesle vystřídaly carevny a carové, mezi
nimiž je výraznou osobností Kateřina II., která se na trůn dostala v roce
1762 poté, co svrhla svého manžela Petra III.
Kateřina sice nebyla ruského původu, ale v zemi si na rozdíl od svého
muže získala přízeň. Přijala pravoslaví a otevřeně se hlásila k navázání
na tradice moci ruské církve a silných ruských carů. Byla ovlivněna
osvícenskou filozofií a chtěla působit dojmem vzdělané a kultivované
panovnice.
Věnovala se zejména ruské zahraniční politice, během její vlády se podařilo na Turcích
vybojovat přístup k Černému moři a založit zde města Oděsa a Sevastopol. Pro Rusko
Kateřina získala značné území také při tzv. trojím dělení Polska (1772, 1793, 1795).
V průběhu dvaceti let si mezi sebe rozdělily celé polské území tři státy – Rusko , Prusko,
Rakousko. Polsko zcela zmizelo z mapy Evropy na více než sto let.
Kateřina neponechávala bez dozoru ani stav v jednotlivých částech Ruska. S oblibou cestovala po zemi a prezentovala se jako vlídná a dobrotivá vládkyně. Aby carevna na svých cestách viděla jen vzkvétající zemi a spokojené obyvatelstvo, její rádce kníže Potěmkin nechával vytvořit iluzi pomocí rekvizit a „kulis“ (upravené domy tam, kudy carevna projížděla, stádo dobytka, které hnali souběžně s carevniným průvodem, aby viděla bohaté pastviny, jednu upečenou husu, kterou vezli s sebou, kdyby Kateřina zatoužila zjistit, čím se obvykle stravují její poddaní apod.) Pro takové iluzorní jevy se vžilo označení potěmkinské vesnice (na obr. rytina potěmkinské vesnice, 1845).
Vedle toho ale dokázala velmi tvrdě zakročit proti projevům nespokojenosti se svojí vládou.
Do historie vstoupilo krvavé potlačení rolnického povstání Jemeljana Pugačova. Rolníci dokonce přijali Pugačovovo tvrzení, že je skutečným carem Petrem III., který po svém svržení nezemřel, ale skrýval se. Nejdříve si získal kozáky tím, že jim sliboval nově získat ztracenou svobodu, obrátil se ale i na další oblasti a získal si značnou podporu. Rolníci uvěřili, že nový car zajistí zlepšení jejich životních podmínek a po tisících ho následovali. Povstání trvalo dva roky (1773-1775) a skončilo porážkou. Svoji „humanitu“ projevila Kateřina tím, že původní trest pro Pugačova (rozčtvrcení) zmírnila na useknutí hlavy.
Po smrti Kateřiny II. Veliké nastoupil na trůn její syn Pavel,
který ale byl brzy (stejně jako jeho otec) úkladně zavražděn.
Romanovci v 19. století stále museli řešit hospodářskou zaostalost Ruska, kterou se
předchozím Romanovcům nepodařilo odstranit.
