Revoluční a národně osvobozenecké hnutí v Evropě

Revouční a národně osvobozenecké hnutí v Evropě

Po napoleonských válkách se evropské státy na vídeňském kongresu dohodly na
uspořádání hranic, ve většině států došlo k návratu ke starým pořádkům. Pro
všechny panovnické rody bylo ale nebezpečí revoluce stále hrozivou představou,
proto zesílily ve svých zemích dohled nad obyvatelstvem a potlačovaly každý
sebemenší projev jakéhokoliv odporu.
Myšlenky Velké francouzské revoluce nebylo ale možno zcela potlačit.
Pokrokové skupiny obyvatelstva se angažovaly v práci pro národ a bojovaly za
odstranění feudálních přežitků.

Ve dvacátých letech 19. století došlo v několika státech k pokusům o změnu
společenských pořádků a zesílení úsilí o národní nezávislost nebo národní
sjednocení.

Španělsko: panovník se pokusil omezit svobody, které si lidé prosadili během
bojů proti Napoleonovi. Ozbrojené pluky, které chtěl král použít v koloniích
v Latinské Americe, odmítly poslušnost a vzbouřily se. Vzpoura byla potlačena
až za pomoci zahraničních jednotek.

Itálie: V roce 1820 vyvolaly tajné spolky povstání na severu Itálie a v Neapoli,
jejich cílem bylo získat nezávislost na Rakousku. Rakouská armáda povstání
potlačila.

Snahy o národní nezávislost na Turecku sílily také na Balkáně. Turecko již
nedokázalo ovládat svou rozsáhlou říši a postupně se začaly jednotlivé národy
osvobozovat. Nejprve se to podařilo Srbům (1817), v roce 1830 bylo jako
samostatný stát uznáno Řecko.

V Rusku měly silný vliv skupiny účastníků války proti Napoleonovi. V různých
tajných spolcích se diskutovalo o možnosti odstranění feudálních přežitků,
nevolnictví a samoděržaví (absolutní moc cara). Důstojníci měli pocit, že
armáda, která zachránila Rusko před nebezpečím zvenčí, ho musí zachránit a
obrodit zevnitř.
Po smrti cara Alexandra I. v roce 1825 se vzbouřili členové petrohradské
posádky a chtěli nového cara přinutit přijmout jejich program. (Obsahoval např.
svobodu slova, shromažďování, odstranění nevolnictví a požadoval vypracování
ústavy). Povstání se odehrálo v prosinci (rusky děkabr), proto se pro něj vžilo
označení povstání děkabristů. Carské jednotky vzbouřence potlačily a vůdcové
povstání byli popraveni, stovka účastníků byla odsouzena k vyhnanství na Sibiři.

Také ve Francii se po Napoleonovi vrátil do královského paláce původní
panovnický rod Bourbonů. Do roku 1824 vládl Ludvík XVIII., ten se stejně jako
ostatní evropští vládci snažil bránit šíření pokrokových myšlenek, nezrušil ale
sněmovnu.
Jeho nástupce Karel X. chtěl znovu obnovit absolutismus a sněmovnu na konci
července 1830 rozpustil. V Paříži se proti němu zvedla velká vlna odporu,
v ulicích byly postaveny barikády a byl dobyt královský palác. Karel X. musel
odstoupit a místo něj byl na královský trůn dosazen Ludvík Filip, který sám sebe
prý označoval jako občanského krále.

Úspěch červencové revoluce 1830 znovu posílil hnutí za zájmy národů, které
byly pod cizí nadvládou. Sem spadají snahy českých národních obrozenců.
Taková situace byla v dnešní Itálii, Německu nebo v Polsku.

Polští vlastenci se v roce 1830 vzbouřili proti Rusku, pokusili se o atentát na
ruského místodržitele. Velkoknížeti se podařilo uprchnout, byla krátce
vyhlášena prozatímní vláda. Polští povstalci zůstali osamoceni, jejich porážka
byla nevyhnutelná a ruský car se rozhodl odpor potrestat. Polská armáda byla
rozpuštěna, majetek polské šlechty konfiskován (zabaven), univerzita byla
uzavřena. Polsko zůstalo rozdělené až do roku 1918.