Pražské povstání v květnu 1945

Pražské povstání v květnu 1945

1. května 1945 vypuklo povstání, které se rychle rozšířilo z několika moravských a českých
měst po východních Čechách a 5. května se k němu připojila také Praha.
Povstání mělo za cíl vytvořit podmínky pro rychlejší osvobozování Čech a Moravy a bylo
připravováno již delší dobu. Počítalo s podporou partyzánské války v českém prostoru. Do
čela povstání v Praze se postavila Česká národní rada, v jejímž čele stál univerzitní profesor
Albert Pražák. Ten při organizaci spolupracoval zejména s mladým dělníkem a členem KSČ
Josefem Smrkovským.
Německým jednotkám tehdy v Čechách velel generál Schörner, který s Prahou ve svých
plánech počítal jako s opěrným bodem.
Souběžně s ilegálními aktivitami České národní rady probíhala jednání české protektorátní
vlády, která vydala 4. května nařízení, jímž bylo zrušeno dvojjazyčné úřadování. Následně
byly odstraňovány nenáviděné německé nápisy a vyvěšovány československé vlajky. Rozhlas
měl být předán do českých rukou, ale německé jednotky to odmítly a došlo k ozbrojenému
boji. Během něho rozhlas vysílal volání o pomoc a k povstání se přidávali další lidé. Akce
v Praze zpočátku probíhaly spontánně, v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích města asi
2000 barikád. Povstání se z Prahy rychle rozšířilo i na venkov – povstalci se brzy zmocnili
řady obcí a měst, vyhlašovalo se obnovení Československé republiky a odstraňovaly symboly
okupační moci.
Volání pražského rozhlasu o pomoc a šíření povstání zrychlilo posun sovětské armády, která
již 2. května ukončila obsazování Berlína. Jednotky 3. americké armády generála Pattona
dostávají 6. května příkaz zdržet se dalšího postupu, aby Rudá armáda mohla obsadit zbytek
Československa. Příkaz byl vydán na základě dřívější dohody o demarkační linii Karlovy
Vary-Plzeň-České Budějovice. Pražskou operaci měla Rudá armáda plánovanou již dříve,
povstání její průběh urychlilo. Osvobozování středu Československa se zúčastnil 1., 2. a 4.
ukrajinský front, polská armáda, rumunští a českoslovenští vojáci.
Svoji roli při osvobozování Prahy sehráli také tzv. vlasovci (příslušníci Ruské osvobozenecké
armády pod velením gen. Vlasova), kteří měli původně bojovat po boku nacistů proti
bolševické moci v Rusku. Svojí účastí v pražském povstání se pokoušeli získat právo na
poválečný azyl na Západě. Do povstání zasáhli hned od počátku, obránci barikád totiž nebyli
vyzbrojeni a proti německé armádě by neměli příliš velkou šanci uspět. K dispozici měli
většinou pouze pušky, lehké kulomety a pancéřové pěsti. S vlasovci od začátku vyjednávala
Česká národní rada, ale bez dosažené dohody. Neúspěch jednání nakonec vedl k rozhodnutí
gen. Vlasova opustit Prahu. Povstalci tak přišli o značnou pomoc. Po válce byli vlasovci
vydáni do Sovětského svazu a pro naprostou většinu z nich to znamenalo přesun do Gulagu,
případně smrt.
Gen. Schörner pochopil, že s blížící se Rudou armádou se snižují jeho šance na úspěch
a snažil se své vojáky dostat do amerického zajetí. Byl umožněn odsun německých vojáků na
západ a potom probíhalo „čištění“ města od příslušníků jednotek SS, kteří se odmítali vzdát.
První sovětské tanky přijely do Prahy 9. května 1945, týž den získala Praha zpět svobodu.
Česká národní rada byla 12. května rozpuštěna a některým vůdcům pražského povstání
sovětská vláda projevila nedůvěru. Nedůvěryhodným se stal také místopředseda ČNR Josef
Smrkovský.
Do povstání se zapojilo asi 100 000 lidí, z nich zahynulo 8000 osob, v Praze asi 3700.