Osvobozování Československa

Osvobozování Československa

Osvobozování Československa probíhalo v druhé polovině roku 1944 a první polovině roku
1945, Praha byla osvobozena 9. května 1945, k poslednímu bojovému střetu v Evropě došlo
u Slivic (jihovýchodně od Příbrami) 12. května 1945.

Půdu pro samotné osvobozování připravilo Slovenské národní povstání v srpnu až říjnu
1944. Odpor obyvatelstva proti režimu Slovenského státu sílil a na jaře 1944 byl vypracován
plán ozbrojeného povstání. Počítalo se přitom s dohodou se Sovětským svazem a sladěním
plánu povstání s postupem Rudé armády. Druhá varianta plánu připouštěla možnost
okamžitého vyhlášení povstání v případě německého pokusu o okupaci Slovenska. Povstání
připravovalo Vojenské ústředí ve spolupráci se Slovenskou národní radou. Slovenská luďácká
vláda ale na základě dohody s Němci umožnila německým vojákům obsazovat slovenské
území. V této situaci bylo povstání vyhlášeno dříve, než byl původní předpoklad – 29. srpna
1944. Centrem povstání se stala Banská Bystrica, strategickým bodem bylo bystrické letiště
Tri duby. Bojovalo se až do října 1944, kdy bylo povstání poraženo a Banská Bystrica padla.
Povstalci se po porážce nevzdali, ale přesunuli do hor a pokračovali v boji partyzánským
způsobem. Během povstání se Slováci přihlásili k myšlence obnovy Československa.

Velení sovětské Rudé armády počítalo se vstupem na československé území karpatskými
průsmyky, které měli kontrolovat slovenští povstalci. Po vypuknutí povstání na Slovensku
maršál Koněv zrychlil postup Rudé armády a do připravované operace počítal i s 1.
československým armádním sborem pod velením Jana Kratochvíla a poté Ludvíka Svobody.
Karpatsko-dukelská operace začala 8. září. Začátek operace byl ale vyzrazen a Němci se
mohli stáhnout za svoji druhou obrannou linii. Ze severu pronikající sovětští a českoslovenští
vojáci pak narazili na dobře opevněné Němce. Do operace navíc vstupovali unavení
z předchozích bojů a přesunu na velké vzdálenosti. Boje o Karpaty byly příliš krvavé, byli
nasazeni nedostatečně vycvičení nováčci, na malém prostoru se proti sobě postavilo pro
horský terén neobvyklé množství techniky. I přes zbytečně vysoký počet lidských obětí se
podařilo na slovenské území proniknout a sovětští a českoslovenští vojáci vstoupili na
Slovensko 6. října 1944. Osvobozování dalších oblastí Československa pokračovalo.
Ve druhé polovině roku 1944 na území bývalého Československa rostl počet lidí, kteří se před
okupanty skrývali nebo se chtěli zapojit do odboje a vytvářeli partyzánské oddíly. Ty
nejprve operovaly ilegálně, později se často přidávaly k jednotkám osvobozeneckých vojsk.
Osvobozování Československa bylo součástí operací 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, kterým
veleli maršál Koněv, maršál Malinovskij a generál Jeremenko. Kromě sovětských vojáků byli
do bojů zapojeni vojáci 1. československého armádního sboru a také čtvrt milionu
rumunských vojáků. (Osvobození větších měst ČSR: Bratislava 4. dubna, Brno 26. dubna,
Ostrava 30. dubna 1945).

S osvobozováním československého území souběžně probíhala jednání
londýnského a moskevského centra zahraničního odboje o poválečném
uspořádání Československa. Do dubna 1945 se podařilo osvobodit větší
část Slovenska a ve svobodných Košicích byla 4. dubna 1945 jmenována
nová vláda československého státu. V jejím čele stál sociální demokrat Zdeněk Fierlinger (na
obrázku →), vláda měla 25 členů (16 Čechů
a 9 Slováků) a byly v ní rovnoměrně zastoupeny všechny politické strany, které se aktivně
účastnily odboje proti Němcům.