Křesťanství v raném středověku
8. 7. 2021 2021-07-08 12:12Křesťanství v raném středověku
Křesťanství v raném středověku
Křesťanství v raném středověku
Život člověka ve středověku byl silně ovlivněn křesťanskou vírou, která vznikla už ve
starověku v Palestině a postupně se šířila po celém území římské říše. Křesťané byli
v prvopočátcích pronásledováni a museli se scházet tajně, nové myšlenky se ale šířily dál, až
císař Konstantin v roce 313 prohlásil křesťanství za náboženství celé římské říše.
Po rozdělení na říši západořímskou a východořímskou se od sebe obě části začaly odlišovat a
to se muselo odrazit i v církevních otázkách. Spory mezi západními a východními církevními
činiteli trvaly dlouho, lišily se například jejich názory na podobu obřadů nebo zásadní otázky,
které se týkaly osoby Ježíše Krista. Hlavou církve v západní Evropě byl papež, v byzantské
říši byl hlavou církve císař, který duchovní záležitosti svěřoval patriarchovi. Římský papež i
patriarcha přitom chtěli být hlavou všech křesťanů.
Vliv církve rostl. V průběhu 6. – 10. století bylo křesťanství přijato ve většině evropských
zemí. Církev propagovala učení o tzv. trojím lidu, které rozdělovalo všechny lidi na ty, kteří
vládnou, ty, kteří slouží Bohu, a ty, kteří pracují. Tento řád je Bohem daný a člověk ho neměl
měnit. Panovníci proto křesťanství a církev podporovali. Spory na nejvyšší církevní úrovni by
měly dopad na stabilitu systému a mohly ovlivnit důvěru věřících.
Konflikt vyvrcholil v roce 1054, když vyslanci římského papeže položili na oltář v chrámu
Boží moudrosti bulu, kterou papež vyobcoval z církve místního patriarchu. Jednotná církev se
rozdělila na západní a východní.
Úloha církve ve středověké společnosti
• Rozvíjí vzdělanost a kulturu
• Podporuje, posvěcuje a korunuje panovníky
• Vykonává náboženské obřady, staví kostely
• Účastní se výbojů na území pohanů
Středisky vzdělanosti se ve středověku stávaly kláštery, ve kterých se řeholníci a řeholnice
oddávali modlitbám, pracovali, vyučovali, starali se o nemocné a chudé nebo opisovali
a zdobili knihy. V čele mužského kláštera stál opat, v čele ženského kláštera stála abatyše.
Chránit vzdělanost měly hlavně benediktinské kláštery, benediktini se stali věhlasnými učenci a v klášterních zdech také vznikala nejvýznamnější díla raného středověku. Vznikaly zde první vázané knihy, kterým se říkalo kodexy. Knihy byly velmi nákladné, bohatě zdobené iluminacemi (malířská výzdoba rukopisných knih).
Iluminace ve středověkém rukopisu:
Oblíbeným žánrem byla ve středověku legenda (vyprávění o životě a mučednické smrti svatých), např. latinská Kristiánova legenda o sv. Václavu a sv. Ludmile, psaly se také kroniky. Nejstarší českou kronikou je kronika Kosmova. Kromě benediktinů přišly do Čech později i řády premonstrátů
a cisterciáků, ty se ale věnovaly hlavně hospodářské činnosti.
Ukázka z Kosmovy kroniky:
Církev se aktivně podílela na válečných taženích proti „nevěřícím“ a podporovala i války mezi křesťanskými vládci. Před bitvami se odehrávaly náboženské obřady, kněží žehnali vojákům i zbraním, na bojišti byl přítomen zástupce církve jako symbol boží podpory.
Při královských korunovacích přijal král korunu z rukou arcibiskupa, korunovace byla
spojena s náboženskými obřady. Úzká spolupráce panovníků s církví byla oboustranně
výhodná.
Prostí věřící odevzdávali církvi jako pravidelný poplatek desetinu výtěžku ze svých
hospodářství, tzv. desátek.
Nejstarší křesťanský kostel v českých zemích nechal postavit v Levém Hradci kníže Bořivoj,
zanedlouho poté byly postaveny další rotundy v Praze. Ve druhé polovině 10. století bylo
v Čechách asi 20 kostelů (odhad). Kromě rotund se stavěly baziliky, např. bazilika sv. Jiří na
Pražském hradě.
