Hospodářství v raném středověku

Hospodářství v raném středověku

Obyvatelé na našem území se od počátků živili zemědělstvím, obdělávali půdu a chovali
dobytek.
Kterou půdu k obdělávání zvolí, si vybrali sami. Veškerá půda sice byla vlastníkem pána, ale
nebylo v jeho silách, aby sám určoval, jak se na ní bude hospodařit. Nejprve lidé pracovali
společně v občinách, s rozvojem trhu a osamostatňováním jednotlivých rodin docházelo
k oddělení a ohraničení obdělávaných pozemků jednotlivých usedlostí. V 11. a 12. století se
pak objevuje potřeba určit hranice také jednotlivých krajů, církevních panství a vesnic.
Písemné záznamy o hranicích nemáme, vycházelo se z toho, co si obyvatelé pamatovali.
V praxi se obyvatelům obce jednou za rok osvědčilo se svědky projít všechny pozemky a
hranice obdělávané půdy společně překontrolovat. Na Moravě se tato tradice udržela ještě
v 19. století.

Získávání půdy pro pole bylo poměrně jednoduché: vypálil se kus lesa, popel se smíchal se
zrnem, které se vláčením dostalo hlouběji do půdy, a tím starost o obilí skončila. V době žní
se úroda sklidila srpem. Pole se používalo tak dlouho, dokud nezarostlo křovím a stromy,
potom se vypálil jiný kus lesa a původní půda se nechala svému osudu. S rostoucím počtem
obyvatel a rozdělením pozemků však tuto možnost získávání půdy zemědělci nadále využívat
nemohli, proto pole mohli nechat odpočívat pouze kratší dobu. Nechávali je zarůst travou a
využívali je jako pastviny. V následujícím roce potom pastviny obdělali oradlem, zaorali hnůj,
který tam zůstal po dobytku, a mohli tak pole přirozeně pohnojit. V raném středověku se
pěstovaly především odolné obilniny – proso a některé odrůdy pšenice, obilí se ukládalo do
obilních jam v zemi, dřevěných nebo keramických zásobníků. V Mstěnicích (zaniklá
středověká obec u Třebíče) bylo v 11. a 12. století doloženo 120 obilních jam o objemu 3 – 48
hektolitrů.

Kromě pěstování plodin se zemědělci zabývali chovem dobytka. Nejméně náročné na péči
byly ovce, živily se v podstatě samy a kromě masa a mléka dávaly vlnu. O sebe se dokázala
postarat také prasata, která se pohybovala v okolí vesnice. Skot a koně již péči vyžadovali
větší. I když byl skot ve srovnání s dnešním asi o polovinu menší (u krav byla výška
v kohoutku kolem 100 cm, u běžných koní v průměru kolem 135 cm), starost o něj narážela
na nedostatek píce zejména v zimním období. Největší péči ale vyžadovali koně, ten, kdo si je
mohl dovolit, patřil k váženým lidem. Kromě plodin a dobytka lidé lovili ryby a již od raného
středověku chovali včely. Existovaly také sady, zelinářské zahrady, pěstovala se vinná réva
a chmel.

V občinách se vydělovala malá skupina lidí, kteří se nezabývali zemědělstvím, ale řemeslem,
které potřebovalo určitou zručnost, zkušenost a technické vybavení. Jednalo se hlavně
o kováře, hrnčíře nebo tesaře, ostatní činnosti si zabezpečovali obyvatelé podomácku sami.
Svoje výrobky nejprve směňovali se sousedy za zemědělské produkty. Pro jejich obživu
a podnikání byly důležité trhy, které se pravidelně konaly v hradištích. Předpokládá se, že od
dob raného středověku byl zákaz obchodu na venkově, aby se nesnižovaly příjmy knížete
z poplatků od obchodníků. Podobné zákazy máme ale doložené až po vzniku středověkých
měst.

Obchod byl od raného středověku významným zdrojem knížecích příjmů, u zemských bran
byly budovány mýtnice, kde se vybíraly poplatky od zahraničních kupců. Velkou změnou
prošla organizace obchodu poté, co se u nás začaly razit první mince. Jednalo se o stříbrné
mince – denáry, které se objevují asi od 60. let 10. století. Díky vysokému obsahu stříbra
byly žádané i na zahraničních trzích, jejich kvalita se ale během 11. a 12. století výrazně
zhoršila.
Jak už bylo řečeno, veškerá půda v českých zemích patřila vládnoucímu rodu – v našem
případě od konce 10. století Přemyslovcům. Stát byl spravován jako rodové panství. Kníže
jako lenní pán uděloval svým vazalům pozemky v léno – nejprve jen dočasně za určité
zásluhy. Z propůjčení léna plynula leníkovi řada povinností. Na prvním místě stála povinnost
v případě potřeby svému pánovi vojensky pomoci. Bojovníci byli vybráni z obyvatelstva,
které sídlilo na propůjčených pozemcích. Odepření vojenské pomoci se pak považovalo za
nejhorší druh zrady.
Leníci usilovali o to, aby se léno dostalo do jejich dědičného držení a oni ji mohli odkázat
svým synům. Tohoto cíle dosáhli teprve kolem roku 1200 a v českém státě tak vznikly mocné
a bohaté šlechtické rody, které se dokonce mohly odvážit vypovědět panovníkovi poslušnost.
Osamostatňování moci těchto rodů měnilo i postavení nižších složek venkovského
obyvatelstva. Svobodní sedláci přijímali dobrovolně či nedobrovolně jejich ochranu a ztráceli
tak svoji nezávislost – stávali se poddanými.
Významnou silou v české společnosti v období raného středověku se stávala církev, která
mimo své duchovní a kulturní funkce spravovala značný pozemkový majetek. Ten patřil
pražskému a olomouckému biskupství nebo nově zakládaným klášterům.