Habsburkové – nástup na český trůn

Nástup Habsburků na český trůn

Prvním z řady Habsburků, kteří se na českém trůně udrželi až do vzniku Československé
republiky v roce 1918, byl Ferdinand I. Habsburský.
Již ve dvanácti letech mu byla smlouvou mezi Habsburky a Jagellonci určena nevěsta. Oba
rody totiž mezi sebou v roce 1515 uzavřely smlouvu o vzájemném následnictví v případě, že
se po některém z obou rodů uprázdní trůn. Ferdinand si podle těchto dohod měl vzít Annu
Jagellonskou, starší sestru českého krále Ludvíka, Ferdinandova sestra Marie se zase stala
manželkou Ludvíkovou.
Po Ludvíkově smrti v bitvě u Moháče v roce 1526 český trůn zůstal bez následníka.
Zájemců o uprázdněný trůn bylo více, žádný z nich ale neměl takový vliv jako Ferdinand.
Ferdinand svůj nárok na český trůn podle smlouvy z roku 1515 hodlal uplatnit. Uvědomoval
si ale, že v Čechách je šlechta silná. Ferdinand se tedy sice odvolával na dědičné právo Anny
Jagellonské na dědictví po bratrovi, ale Češi přijmout nového panovníka touto cestou odmítli.

Ferdinand se tedy musel podvolit volbě, při které se zavázal přesídlit z Vídně do Prahy,
dodržovat staré stavovské výsady a zaplatit všechny královské dluhy. Teprve potom byl na
Pražském hradě korunován na českého krále.
V té době už měl za sebou také korunovaci na krále uherského. Situace v Uhrách byla pro
Ferdinanda komplikovaná – jeho zvolila pouze menší část uherské šlechty, větší část zvolila
jako protikandidáta Jana Zápolského. Do souboje o uherský trůn nakonec vstoupili na žádost
Jana Zápolského Turci a došlo k rozdělení Uher na tři části – západ připadl Ferdinandovi,
východ Janu Zápolskému, střed a jih ovládli Turci a vytvořili zde Budínský pašalík.

Ferdinand od začátku šlechtu respektoval jako partnera, se kterým sice jedná z pozice moci,
ale bez kterého se neobejde. Města a měšťanstvo naopak od začátku považoval pouze za
prvek, který je třeba si zcela podřídit.
Ferdinand se postupně pokoušel omezit moc stavů. Nedodržel své sliby o sídle v Praze, ve
Vídni sídlily všechny ústřední úřady, kterým ty české byly podřízeny, na českých zemích
chtěl Ferdinand neustále peníze, aby mohl financovat boje v Uhrách, příliš nerespektoval ani
rozšířená nekatolická vyznání.
Situace se vyhrotila v polovině 40. let, kdy v sousedním Německu došlo ke šmalkaldské
válce. Německá protestantská knížata se spojila a postavila se proti katolické straně vedené
císařem Karlem V. Ten byl Ferdinandovým starším bratrem a Ferdinand se rozhodl bratrovi
v konfliktu vojensky vypomoci. Na českých stavech požadoval, aby byla do Německa vyslána
zemská hotovost, kterou šlechta platila ze svých prostředků. Češi nechtěli bojovat a bránili
se tím, že české vojsko má být povoláno pouze na obranu země a nesmí překročit její hranice.

Do stavovského odboje se zapojila také města. Císař Karel v konfliktu zvítězil a pozice
Habsburků se upevnila. Ferdinand vítězství obratně využil k oslabení měst. Odebral městům
privilegia, přikázal strhnout hradby, odevzdat zbraně a do měst dosadil královské rychtáře.
Města přestala být samostatná.
Aby byla v českých zemích posílena pozice katolické církve, povolal Ferdinand v roce 1555
do Čech jezuity, kteří měli husitské Čechy vrátit zpět ke katolicismu. Obnovil také úřad
arcibiskupa, který od husitských válek nebyl obsazován.