Boj za nezávislost v Latinské Americe

Boj za nezávislost v Latinské Americe
Nová území osídlovali Španělé průběžně od 15. století. Do 19. století
vstupovalo Španělské království jako koloniální mocnost, která ovládala
rozsáhlá území v Asii, Africe, ale hlavně v Severní a Jižní Americe. Situace se
ale během krátké doby (25 let) změnila a Španělsko o velkou část svých kolonií
přišlo.

Na americkém kontinentě se potomkům španělských kolonizátorů, kteří se
smísili s původním obyvatelstvem, říkalo kreolové. Byli to běloši narození
v Americe.

Ve druhé polovině 18. století se kreolové chtěli zbavit nerovnoprávného
postavení a podřízenosti koloniálním úředníkům. Inspirovali se bojem
amerických osad za nezávislost a Velkou francouzskou revolucí.

První pokus svrhnout španělskou nadvládu proběhl v roce 1806, nebyl ale
úspěšný. Situace se změnila, když do Španělska vtrhli Napoleonovi vojáci
(1808). Aby si španělský král, kterého Napoleon donutil vzdát se trůnu, zajistil
podporu amerických místokrálovství, nabídl jim zastoupení v parlamentu.
Jednotlivé oblasti za tento ústupek sice nejprve slíbily králi podporu a věrnost,
ale obyvatelé kolonií velmi brzy pochopili, že je pro ně výhodnější, když si
budou svoje záležitosti spravovat sami, bez španělského krále.

Střediskem boje za nezávislost na Španělsku se stala
Venezuela. V roce 1811 byly vyhlášeny Spojené provincie
Venezuely. Mezi španělskými jednotkami a oddíly kreolů
začala občanská válka. Španělé měli zpočátku ještě
dostatek sil k porážce povstalců.
Důležitou postavou v osvobozeneckém boji byl Simón José
Bolívar (na obr.), který se osobně zúčastnil Napoleonovy
korunovace.