Boj českých stavů proti Habsburkům

Boj českých stavů proti Habsburkům

K prvnímu projevu neposlušnosti českých stavů došlo již během vlády Ferdinanda I.
Habsburského. Král v roce 1546 svolal bez souhlasu zemského sněmu vojsko a vytáhl s ním
za hranice země na pomoc svému bratru Karlu V. Ten v té době bojoval proti protestantům ve
šmalkaldské válce. Proti Ferdinandovi se zformovala šlechticko-měšťanská opozice, která ve
Ferdinandově kroku viděla snahu o omezení vlivu zemského sněmu a upevnění panovnické
moci. Ferdinand se ale do Čech vrátil posílen a odpor potrestal. Tíhu trestu nesla především
města, která musela zbořit své hradby, odevzdat zbraně, do měst byli dosazeni královští
rychtáři a byly zavedeny speciální daně. Aby posílil katolickou církev, povolal Ferdinand do
Čech jezuity a obnovil úřad pražského arcibiskupa, který nebyl obsazen od husitských válek.

Po Ferdinandově smrti nastoupil na český trůn jeho syn Maxmilián. I když byl vychován
v katolické víře, vůči nekatolíkům byl poměrně smířlivý. Od mládí o něm bylo známo, že
s protestanty sympatizuje, habsburská rodina si dokonce vynutila jeho přísahu, že bude věrný
katolické církvi. Čeští stavové Maxmiliánovy smířlivosti a tolerance využili k potvrzení své
náboženské svobody. V roce 1575 Maxmilián II. ústně potvrdil náboženskou svobodu v tzv.
České konfesi, písemně ale požadavkům nekatolíků nevyhověl. V roce 1576 zemřel a jeho
následovníkem se stal Rudolf II.

Rudolf II. přesídlil se svým dvorem z Vídně do Prahy. Blízkost dvora umožňovala českým
stavům určitý vliv na krále, který se navíc raději zajímal o umění, vědu a alchymii než
o politiku. V roce 1609, kdy už byl vážně nemocný, potvrdil Rudolfovým Majestátem
písemně to, co českým stavům slíbil jeho otec – náboženskou svobodu.

Po Rudolfově odstoupení v roce 1611 nastoupil jeho bratr Matyáš, který vůči nekatolíkům
tak vstřícný nebyl. Přesídlil zpět do Vídně a správu českého království svěřil královským
místodržícím, kteří Rudolfův Majestát porušovali a náboženskou svobodu nekatolíků
nerespektovali. Čeští šlechtici proti tomuto postupu protestovali, ale bez úspěchu.

23. května 1618 jejich nespokojenost vyvrcholila defenestrací (vyhozením z okna)
královských místodržitelů Viléma Slavaty a Bořity z Martinic a písaře Fabricia z okna
kanceláře do hradního příkopu. Vyhozeným se nic závažného nestalo, ale tento akt je
začátkem otevřeného povstání českých stavů proti Habsburkům.
Zemi měla prozatímně spravovat vláda třiceti direktorů, složená z deseti pánů, deseti rytířů
a deseti měšťanů. Ze země byli vyhnáni jezuité a vláda sháněla žoldnéře na boj s armádou
Habsburků. Po Matyášově smrti Češi a Moravané odmítli přijmout Ferdinanda II. jako
právoplatného dědice trůnu a místo něj si zvolili vzdorokrále Fridricha Falckého. Spoléhali
na jeho příbuzenství s anglickým králem (Fridrich byl zetěm anglického krále Jakuba I.)
a doufali, že si touto volbou zajistí v zahraničí podporu. To se však nestalo a jedinou pomoc
poskytli povstalcům Nizozemci. Fridrich byl zvolen v roce 1619 a již v roce 1620 o český
trůn přišel, proto se mu začalo říkat „zimní král“.
Čeští stavové se museli spolehnout na žoldnéřskou armádu, vojáci byli do služby najímáni
za poplatek – žold a bojovali, dokud tuto výplatu dostávali. Stavům však brzy docházely
peníze na výplatu vojska a vojáci se o sebe museli postarat sami, často drancováním míst,
kudy táhli. Nevyplácení žoldu současně vedlo ke snížení jejich bojové morálky. Naproti tomu
Habsburkové měli dostatek peněz na udržování vojska od svých španělských příbuzných
a německých katolických knížat. Během období české války (1618-1620) se bojovalo se
střídavými úspěchy, stavovská strana se ale rychleji vyčerpávala. K rozhodující bitvě došlo na
podzim roku 1620.

Bitva na Bílé hoře se odehrála během necelých dvou hodin, ale na tři sta let ovlivnila vývoj
v českých zemích. Mnohem početnější armáda katolických Habsburků a jejich spojenců se 8.
listopadu 1620 postavila proti početně slabšímu, ale lépe postavenému stavovskému vojsku
nedaleko pražských hradeb. Řada velitelů stavovského vojska přijížděla na poslední chvíli,
někteří se nedostavili vůbec. Bitvy se nezúčastnil ani samotný český král Fridrich Falcký,
který se chtěl na bojiště podívat po obědě, ale setkal se již pouze s ustupujícími oddíly. Král
brzy po bitvě opustil zemi a uchýlil se i s rodinou do zahraničí.

Symbolickou tečkou za událostmi let 1618 až 1620 byla veřejná poprava vůdců povstání na
Staroměstském náměstí, ke které došlo 21. 6. 1621. Bylo popraveno celkem 27 vůdců; 3
z panského stavu, 7 z rytířského a 17 z měšťanského stavu. Ze známých osobností byl mezi
popravenými lékař Jan Jessenius, který v Praze provedl první veřejnou pitvu, nebo autor
cestopisu o putování do Svaté země, Egypta a Arábie Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.