Starověké a středověké eposy

Starověké a středověké eposy

Epos – rozsáhlá a výpravná básnická skladba (epická), která má složitý děj, odehrává
se většinou v dávné minulosti, vystupují zde bohové a hrdinové, epos pak popisuje
jejich hrdinské činy

STAROVĚK

• • • nejstarší dochovanou literární památkou na světě je patrně sumerský Epos o králi
      Gilgameši, který vznikl asi kolem r. 2000 př.n.l. v Mezopotámii
      – nejdříve byl předáván ústní formou, později byl zaznamenán písemně
      – dochoval se ve dvou verzích – sumerské a akkadské
      – neexistuje úplná verze eposu, jeho části napsané na hliněných destičkách
      byly nalezeny v knihovně asyrského krále Aššurbanipala ve městě Ninive
      – v eposu najdeme i první zmínku o potopě světa, která je obsažena i v bibli
      – obsah:
      • • vypráví o mýtickém králi města Uruk Gilgameši, který byl toze 2/3 bůh,
          z 1/3 člověk, ale přesto byl smrtelný, a tak chtěl získat nesmrtelnost,
          od bohů dostal květinu, která mu ji měla zaručit, ale květinu mu ukradl
          had – Gilgameš se vrací domů, a když uvidí hradby svého města,
          pochopí, že lidská nesmrtelnost se dá získat skutky, které propějí všem
    • nejslavnějšími eposy období antiky, které vznikly ve starověkém Řecku, jsou eposy
      Ilias a Odyssea – jejich autorem je slavný řecký básník Homér (asi 8.stol.př.n.l.)
      • • Ilias (Iliada) – (název je odvozen z řec. Illion = Trója), epos vypráví o trojské válce,
          kdy trojský princ Paris unesl manželku spartského krále Meneláa a Sparťané
          potom 10 let obléhali Tróju, kterou dobyli až lstí pomocí trojského koně
        • Odyssea – líčí osudy řeckého hrdiny Odyssea, který se 10 let účastnil trojské války
          a dalších 10 let se vrací zpátky domů do Řecka, kde na něho čeká manželka
          Penelopé, a cestou zažívá různá dobrodružství (setkává se s jednookými obry
          kyklopy, medúzou apod.)

STŘEDOVĚK
– ve středověku byly oblíbené hrdinské eposy – vyzdvihovaly a oslavovaly ideál rytíře,
statečně a věrně sloužícího vladaři, bojujícího za víru a dvořícího se milované ženě
– téměř v každé zemi vznikl nějaký hrdinský epos, např.:

• Anglie – Beowulf (8.stol.) – osudy mladého hrdiny Beowulfa, který pomáhá
bojovat dánskému králi proti lidožravému netvorovi Grendelovi
• Francie – Píseň o Rolandovi (11.stol.) – děj se odehrává za vlády Karla
Velikého a hlavní postavou je rytíř Roland, který bojuje
s pohany, v boji umírá
• Francie – Tristan a Izolda (12.stol.) – vznikl zpracováním původní keltské
legendy, hlavním tématem je nenaplněná láska mezi rytířem
Tristanem a irskou princeznou Izoldou
• Španělsko – Píseň o Cidovi (12.stol.) – rytíř Cid vedl křížovou výpravu
na Pyrenejský poloostrov
• Německo – Píseň o Nibelunzích (13.stol.) – hlavními postavami jsou rytíř
Siegfried a jeho manželka Kriemhilda
• Rusko – Slovo o pluku Igorově (??? 12.stol.) – jeho námětem je neúspěšná
výprava knížete Igora proti kočovnému kmeni Polovců, jeho
pravost byla později zpochybněna

PÍSEŇ O ROLANDOVI
(obsah)

Kdo slyšet chce,
ať tiše poslouchá.
Povím teď příběh,
sotva kdo jej zná,
jak rytíř Roland cti své věrně dbal
a do smrti až při svém králi stál …

Král Karel se vrací do Francie. V soutěskách hlídá jeho návrat zadní voj s dvanácti nejlepšími
a nejvěrnějšími. Je mezi nimi i Roland a jeho dobrý přítel Olivier. Uprostřed hor náhle spatří,
že se k nim blíží obrovská přesila nepřátel; Olivier třikrát vyzve Rolanda, aby zatroubil na
svůj roh Olifant a přivolal hlavní voj králův; ale Roland nechce, nebojí se přece Saracénů!
Třikrát odmítne Olivierovu žádost a raději se připraví k boji:
„Král tu s námi zanechal dvacet tisíc mužů a mezi nimi není jediný zbabělec. Pro vlast je
třeba snášet každé neštěstí, vytrvat v horku a vydržet v tom mrazu, prolít krev a třeba i
obětovat život. Ohánějte se kopím, já zase Durandalem, svým dobrým mečem; jestliže umřu,
ať každý řekne, kdo dostane můj meč do ruky: Tohle byl meč bohatýra!“…
Tak dojde k boji. Nové a nové dvojice vyjíždějí proti sobě, aby se utkaly. Bitva už zuří
v plném proudu, dřevce rozbíjejí zlacení a smaragdy na vykládaných štítech, meče roztínají
tepané pancíře, z kopí odletují třísky. Zatím královo vojsko daleko vpředu pozoruje, jak se
nad francouzskou zemí zdvíhá prudká bouře. Hrom burácí a vichřice duje v průtržích mračen
a krupobití, blesk stíhá blesk a hřímá téměř bez ustání: po celé zemi není jediného domu, aby
jeho zdi nepraskaly v bouři a v náporech padajících vod. O polednách je všude tma jako
o půlnoci, jen světla blesků svítí do temnoty. A není nikoho, kdo by se neděsil, a mnozí říkají:
„Je konec světa, přišel poslední den!“ Ale nikdo neví a netuší, že je to smutek nad koncem
hrdinů, že živly oplakávají mladé životy bojovníků.
Bitva však pokračuje: Roland útočí a znovu se brání a také jeho přítel Olivier i kněz Turpin už
rozdali víc než tisíc ran. Nepřátelé padají ze sedel, kdo neuprchl, milosti nenajde… Tvrdý
a těžký je to zápas. Roland pozoruje krveprolití…
Teď teprve chce zatroubit na roh Olifant, nikoli však volat o pomoc, ale prosit o spravedlivou
pomstu.
Olivier přesto odmítl.
„Když jsem vám říkal, opovrhl jste; kdyby teď byl Karel s námi, nemuseli jsme mít takové
škody. On nemůže za to, co se stalo!“
„Proč ten hněv?“ zeptal se Roland.
„Co se stalo, je vaše chyba, Rolande. Vždyť hrdinství a bláznovství jsou dvě různé věci
a odvaha je víc než pýcha. Olifant už nám nepomůže; i kdyby král přišel, přijde pozdě. Vaše
odvaha, Rolande, znamená vaši zkázu. Už nikdy nepomůžeme své zemi, až nás bude
potřebovat – dnes skončí naše staré přátelství; ještě před večerem se rozloučíme, a bude to
kruté a těžké loučení.“
Zatím zbylo ze zadního voje jen šedesát věrných, ale neměl a nikdy už nebude mít král Karel
lepších. Roland se rozhlíží po stráních a pahorcích, všude leží jeho bojovníci.
„Nepoznal jsem větší hrdiny, než jste byli vy,“ naříká nad nimi. „Tak dlouho jste sloužili své
vlasti, tak dlouho jste bojovali pro svého krále!“…
Znovu se vrhá proti nepřátelům, v ruce svírá Durandal. Jako jeleni před smečkou psů, tak
prchá nepřítel před jeho ranami. Už padl i Olivier se svým mečem Hauteclairem, padl
i Turpin. Královo vojsko se však blíží; slyší to i Saracéni. Proto všichni najednou vystřelí své
šípy na Rolanda a dají se na útěk. Rolandův štít se rozlomil na kusy, kůň pod ním padl; rytíř
se vydal na bludnou pouť po opuštěném bojišti, hledá své nejvěrnější přátele a jednoho po
druhém snáší do trávy… Sám cítí, že ho síly opouštějí, ale chce skonat jako hrdina. Pomalým
krokem se vydá za prchajícím nepřítelem a znovu bojuje; na malém paloučku pod velkým
stromem se však zastaví nadobro. Nedopustí, aby se jeho věrný meč dostal do rukou nepříteli,
a tak se ho snaží zničit: bije Durandalem do skály, až z kamene srší jiskry, ocel však
nepovoluje. Roland prohlíží neporušené ostří a běduje:
„Durandale, lesklý a svítivý Durandale, jak je to dlouho, co tě sám král připjal k mému boku!
Kde všude jsem s tebou bojoval pro čest a slávu své země! V Provenci i v Akvitánii,
ve Flandrech i v Bavorech, v Sasku a ve Skotsku! Svírá mne smutek; jaká by to byla potupa,
kdyby tě získal nepřítel!“
Znovu a znovu bije mečem do skály, ale marně, zbraň nepovolí. Roland se unavil, potácivě se
rozběhl pod osamělou jedli, padl do trávy, ruce zabořil do jehličí. Pod tělo si položil meč
i Olifant – tak leží čelem k nepříteli, aby každý poznal, že nepadl na útěku, ale že zahynul jako
vítěz.
Tak ho našel král Karel; dal zatroubit na roh a všichni snášejí padlé, hledají v roklinách
a stržích, a pak je slavně pochovají. Jen Rolanda, Oliviera a Turpina přikázal král zahalit
do drahocenného hedvábí a vložit do jeleních koží; omyté vínem a natřené vonnými mastmi je
položili na tři vozy, aby je odvezli domů, do rodné země…

PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH
(obsah)

Siegfried, syn krále od Dolního Rýna, přichází na dvůr burgundských králů ve Wormsu, chce
získat jejich sestru Kriemhildu. Pro Gunthera, burgundského krále, koná hrdinské činy
a pomáhá mu získat zámořskou královnu Brunhildu, ochotnou vzít si za muže jen toho, kdo ji
přemůže v bojových hrách. Při Guntherových námluvách Siegfried před Brunhildou vystupuje
jako Guntherův leník. Při závodění bojuje Siegfried, neviditelný v kouzelném plášti, na místě
Gunthera a zvítězí. Tak se ve Wormsu slaví dvojí svatba, Gunthera s Brunhildou a Siegfieda
s Kriemhildou. Na svatebním loži Siegfried, opět neviditelný, na místě Gunthera zlomí odpor
vzdorujíci Brunhildy. Později dojde mezi královnami k hádce o přednost manželů. Brunhilda
označí Siegfrieda za nesvobodného leníka a Kriemhilda vyzradí tajemství Brunhildiny
svatební noci. Tu rozhodne Hagen, předák burgundský, že zhanobení Brunhildy musí být
pomstěno Siegfriedovou smrtí. K plánu vraždy se přidá Gunther a Siegfried je Hagenem
na honu úkladně zabit. Truchlící Kriemhildu připraví Hagen i o bájný Siegfriedův poklad.
To je první část písně o Nibelunzích. S úmyslem pomstít Siegfriedovu smrt se Kriemhilda
provdá za hunského krále Etzela. Na její popud jsou její bratři pozváni k slavnosti na Etzelův
dvůr. Přes Hagenovo varování přijmou pozvání a Burgundové táhnou od Rýna do Uherské
země. Hned po jejich příchodu Kriemhilda vyzve Huny, aby vykonali pomstu. Začnou krvavé
boje, hromadné i jednotlivé, tisíce mrtvých padají na obou stranách, Hagen zavraždí i
Etzelovo dítě. Z Burgundů nakonec přežívají jen Gunther a Hagen, oba jsou zajati. Když se
Hagen zdráhá prozradit úkryt Siegfriedova pokladu, dá Kriemhilda Gunthera stít a sama
Siegfriedovým mečem setne hlavu Hagenovu. Za to ji odpraví Hildebrand, družiník Dietricha
z Bernu, vyhnance na pohostinném dvoře Etzelově.

TRISTAN A ISOLDA
(obsah)

Cornwallu vládne čestný a spravedlivý král Mark, který právě vdává svou sestru Blanciforu
za svého přítele krále Rivalena. Mezitím ale království krále Rivalena napadne kníže Morgan,
který by rád zemi uchvátil pro sebe. Král Rivalen tak i se svou ženou odjíždí bojovat o svou
zemi. Svou ženu svěří do péče věrného podkoního Rohalta a odjede do boje, kde je ale zabit.
O pár měsíců později porodí Blancifora syna Tristana – následníka trůnu. Ona sama však
při porodu umírá, tudíž se chlapce ujme Rohalt. Vychovává ho tak, aby uměl všechny rytířské
zásady, způsoby boje a jiné pro život důležité věci. Jednoho dne ale loď, s níž jel Tristan
rybařit, ztroskotá a všichni zahynou. Jediného Tristana voda vyplaví na březích cornwallského
království, kde ho posléze najde král Mark (který ale netuší, že je to jeho synovec) a jeho
lovecká družina. Král Mark vezme Tristana do svých služeb. Po pěti letech do Cornwallu
přichází i Rohalt, který Tristana nepřestal hledat, a poví jemu i králi Markovi, kdo ve
skutečnosti Tristan je. Také krále požádá, aby uvolnil Tristana ze svých služeb, aby mohl
vyhnat Morgana z trůnu svých rodičů. Král Mark to povolí a Tristan odjíždí do svého
království. Tam se mu skutečně podaří Morgana porazit. Stýská se mu ale po strýci, a proto
přenechá vládu Rohaltovi a odjíždí zpět za králem Markem.
V Cornwallu ho ale čeká nemilé překvapení: obr Morholt požaduje po království čtyři sta
mladíků a dívek, jinak zemi zničí. Tristan se vydá obra zabít a po těžkém boji se mu to
povede. Tím si ale znepřátelí část rytířů, kteří mu začnou závidět jeho slávu a nástupnictví
trůnu. Král Mark, aby je upokojil, se rozhodne vzít si ženu, kterou mu doporučují – Isoldu,
dcera irského krále a neteř obra Morholta.
Isoldin otec pořádá turnaj, jehož vítěz získá Isoldinu ruku. Tristan se rozhodne, že turnaj
pro krále Marka vyhraje. To se mu také povede. Isoldě je sympatický, ale poté, co se dozví,
že ji nechce pro sebe, nýbrž pro svého krále, a že to on zabil jejího strýce, začne jeho i krále
Marka nenávidět. Proto dá její matka služebné Brangadě kouzelný nápoj lásky, který má
Isoldě a králi Markovi přimíchat do pití před svatební nocí.
Při cestě lodí do Cornwallu nastane ale bezvětří a Tristan, když se jde jednou podívat, jak se
Isoldě daří, uvidí v její kajutě láhev s vodu, dá napít Isoldě a pak se napije i sám. V tu chvíli
se do sebe zamilují, protože v láhvi byl nápoj lásky.
Král Mark se po jejich příjezdu do Isoldy okamžitě zamiloval a vystrojil velkolepou svatbu.
Brangada, jež cítí výčitky svědomí, nabídne Isoldě, že ji při svatební noci zastoupí, aby král
nepoznal, že už není panna. Ta přijme a v nocích se potají schází s Tristanem v její komnatě.
Toho si však všimnou Tristanovi nepřátelé a povědí to králi Markovi. Ten, ač nerad, požádá
Tristana, aby opustil hrad.
Tristan, ovládán silou nápoje lásky, ale nedokáže Isoldu opustit, a tak se ukryje v blízkém lese
a s Isoldou se schází potají v královských zahradách. I to ale po čase odhalí jeho nepřátelé
a poradí králi Markovi, aby se schoval ve větvích stromu, pod nimiž se milenci vždy scházejí.
Král tak učiní, ale Tristan a Isolda si ho všimnou a pouze si povídají o tom, jak je Tristanovi
líto, že nemůže být u svého strýce. Král druhý den pošle pro Tristana, aby se vrátil na hrad.
Milenci se tak opět scházejí v Isoldině komnatě.
Závistiví rytíři si však všimnou i tohoto, a tak poradí králi Markovi, aby mezi Tristanovu
a Isoldinu komnatu nasypal mouku, že uvidí stopy… Ráno v mouce stopy opravdu byly,
ale jelikož král Mark nedokázal Tristana ani Isoldu zabít, nechal je vyhnat.
Tristan a Isolda si postavili chýši v lese a spokojeně v ní žili. Jednou však do toho samého
lesa jel král lovit, a ztratil se. Když narazil na chýši, pochopil, kdo v ní žije a vešel dovnitř
rozhodnut zabít oba milence. Když však vešel a spatřil je, jak spí v objetí a mezi nimi leží
meč (který tam položil Tristan znavený lovem a neschopný ho uklidit), usoudil, že pokud
po tolika letech spí s mečem mezi sebou, jsou skutečně neviní. Zabodl mezi ně meč, navlékl
Isoldě znovu prsten a odešel.
Když se milenci vzbudili, pochopili, co se stalo, a Tristan přemluvil Isoldu, aby se vrátila
ke králi Markovi. On se pak nechal najímat do služeb jiných králů. Tam se spřátelí s rytířem
Girfeltem, jehož sestra se také jmenuje Isolda. Tristan je přesvědčen, že by díky ní mohl
zapomenout na svou Isoldu, a tak si ji vezme. Zapomenout se mu ale nepodaří a všimne si
toho i Girfelt, jemuž pak Tristan vypoví celý svůj příběh. Girfelt se pak nabídne, že pojede
pro královnu Isoldu. Tristan mu dá Isoldin prsten (podle něhož Isolda pozná, že Girfelta
posílá on) a dohodne si s ním, že pokud Isoldu opravdu přiveze, vyvěsí na lodi bílou vlajku,
pokud ne, vyvěsí černou. Vše ale slyšela jeho sestra a když loď přijížděla (s bílou vlajkou)
a Tristan ležel již zesláblý na lůžku, pověděla mu, že vlajka je černé barvy. V tu chvíli Tristan
zemřel. Když Isolda viděla, že její milý nežije, lehla si vedle něho a zemřela také.