Romantismus v české literatuře – K.H.Mácha

ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE KAREL HYNEK MÁCHA

Znaky romantismu v české literatuře:
• konflikt jedince a společnosti
• hrdinův tragický osud
• touha po ideálech
• rozčarování nad zmařenými nadějemi

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
– hlavní představitel českého romantismu
– měl vřelý vztah k divadlu
– rád cestoval (např. navštěvoval zříceniny starobylých hradů)
– dílo:

a) poezie – zpočátku psal jednotlivé básně, které vyjadřují odpor k poměrům tehdejší
doby, vystihují básníkovu osamělost a zklamání (pesimismus), časté protiklady
(sen X skutečnost, krása X ošklivost), jedinou jistotou je pro Máchu země,
vlivy tzv. ohlasové poezie

Máj
– vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
– lyrickoepická skladba
– podoba hudebního díla: 4 zpěvy + 2 intermezza (mezihry)
– prostý děj:

3 tragické příběhy (Jarmilin, Vilémův, obecně lidský) – Vilém,
vůdce loupežníků, čeká v předvečer prvního máje v žaláři na popravu,
protože zabil muže, který svedl jeho dívku Jarmilu, aniž tušil, že onen
muž je jeho otec

– 2 základní linie:

1) příběh otcovraha, vyděděnce společnosti Viléma (epika) – vybízí
k filozofickým úvahám o smyslu života a ústí v kritiku společnosti
(slova Vilémova = slova autora)
2) citově podmanivý, barvitý obraz přírody kolem Máchova jezera –
– Bezděz, Doksy (lyrika)

– části:

1. zpěv – obraz májové přírody, láska, Jarmilina tragédie
2. zpěv – symbol času (věčnost přírody X okamžiky do popravy)
3. zpěv – vrchol skladby (krása probouzející se přírody X lidský osud),
poslední pozdrav vězně je věnován zemi jako jediné jistotě
(slova: kolébka, hrob, matka, vlast) a poslední vzpomínkou je
vzpomínka na dětství
4. zpěv – závěr, básník se ztotožňuje s hlavním hrdinou i poutníkem,
který se po letech vrací na popraviště, opakované zvolání
„Hynku! – Viléme! – Jarmilo!“ je symbolem úvah nad
trojnásobnou lidskou tragédií

– intermezza:

1. – půlnoční popraviště, sbor duchů zde očekává mrtvého
2. – obraz horské přírody – žalozpěv loupežníků nad ztrátou
jejich pána

– umělecké prostředky:

• • • kombinace pastelových barev (modravé páry z lesů temných /
      v růžové nebo vstoupají)
    • zvukomalebnost (nocí řinčí řetězů hřmot)
    • zvukosled (bílých skví se šatů stín)
    • epiteton = básnický přívlastek (růžový večer)
    • metafora = přenášení významu na základě vnější podobnosti
      (bledá tvář lůny)
    • personifikace = zosobnění (o lásce šeptal tichý mech)
    • kontrast (život X smrt)
    • oxymorón = spojení slov, která se navzájem vylučují (zbortěné
      harfy tón, mrtvé milenky cit)
    • apostrofa = oslovení neživého nebo nepřítomného (Ach, zemi
      krásnou, zemi milovanou)
    • pleonasmus = užití nadbytečných slov (modrý blankyt)
    • gradace = stupňování (temná noc, temnější mně nastává)
    • jamb = dvouslabičná stopa (1.slabika krátká, 2.dlouhá)
    • dramatická kompozice – jako u dramatu (vzestup, vrchol,
      sestup)

– dobový ohlas:

– v době vzniku nebylo dílo přijato ani pochopeno (údajně byla
potlačena významová stránka díla na úkor zvukové krásy, navíc se
takto subjektivně zaměřená poezie zdála být nebezpečná, že odvádí
pozornost od tehdejších vlasteneckých a národních zájmů
– naproti tomu literární kritik F. X. Šalda ve své studii Mácha snivec
a buřič vyzdvihuje 3 symboly Máje: symbol poutníka, země, vězně

– K. H. Mácha ovlivnil mnoho dalších autorů i generací (generace májovců,
V. Nezval, F. Hrubín, J. Hora apod.)

b) próza – většinou nemá přímo děj, jedná se o sled po sobě následujících úvah,
v popisech se už objevují rysy realismu, někdy vložené verše

Marinka – povídka z cyklu nazvaného Obrazy ze života mého, která má
podobu hudebního díla, je obrazem života pražské chudiny
žijící v Praze na Františku, objevují se zde autobiografické prvky
i kontrasty (Marinka = ideál krásy X drastické prostředí chudiny

Cikáni – román o vyděděncích společnosti, mstitelích zločinů, složité
romantické tragické zápletky X realistické vykreslení postav

Pouť krkonošská – básnická próza, obraz přírody, obsahuje motivy, které
Mácha pak později rozvinul v Máji

Křivoklad – román s historickou tematikou, jedná se o 1. část původně
zamýšleného 4-dílného cyklu s názvem Kat (další části: Valdek,
Vyšehrad, Karlštejn), vypráví o vnitřní tragédii osamoceného
člověka (král Václav IV. X záhadný kat)

c) deníky – záznamy snů, z Máchových cest, erotické pasáže o vztahu k snoubence
Eleonoře (Lori) Šomkové, která byla i matkou jeho syna Ludvíka

Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.

…..

1. zpěv

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.

…..
3. zpěv
…..

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
“Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –

Karel Hynek Mácha – MÁJ
Karel Hynek Mácha – MARINKA

Z uličky zněly zvuky fortepiana a hlas Marinky zpíval:
„Komu vzejde květ májový,
nežli z hrobu, hrobu zas?“
Přes kluzké prkno vešel jsem v dům a v sednici. Marinka – Mignon – Marinka seděla jako
ráno při fortepianu zpívajíc píseň:
„Tam na hoře holoubátko…“
Právě končila; já jsem sedl beze slova promluvení u Marinky, položiv hlavu v její klín;
lehkým pohlazením přejela bílá ruka její tvář mou, a pak opět budila hlas odpovídajících jí
strun, přecházejíc v píseň jinou.
Já jsem byl velmi smutný; ona zpozorovavši to, přestala v hrání tázajíc se mne, co mi schází?
„Zítra odcházím na dalekou pouť, abych prošel temné doliny nebenosných hor; kdo ví, kdy se
vrátím, a ty se tážeš?“ odpovídám jí.
„Ty jdeš na dalekou pouť “, pravila ona; „na dalekou pouť“, a já „Co tě tam vábí?“
„Dané slovo mě váže jíti k příteli nemocnému, který mne tam u paty hor očekává.“
„Kdy půjdeš?“
„Dříve než slunce vyjde.“
„Než slunce vyjde,“ opakovala ona. „Ó jak by mi blaze bylo,“ mluvila dále, „jíti s tebou; tam
v klínu přírody, v stínu nebenosných hor, při spádu jarých vod neb ve věčné tichosti říši po
straně tvé vidět planoucí zoře mladého jitra, aneb spatřiti, jak v růžových červáncích umírá
mdlý den, rozesílaje růžové věnce po zsinalých čelách mrtvých velikánů.“
Já jsem se stal vždy smutnějším. „Marinko!”, pravím, “Marinko! Slunce je hluboko pod námi!
Musím jíti! Vycházející slunce mne musí viděti daleko za Prahou. Až se vrátím, snad ještě v
měsíci tomto, navštivím opět tento byt.“
„A cizí,“ doložila ona, „neznámá tvář přicházejícího zarazí poutníka a podiví se, že hledá té,
které již dávno není; s neurčitým usměchem uhlídá slzu v oku outrpného příchozího a bez citu
hledí potěšiti zsmutnělého s obvyklým „Dnes mně, zítra Tobě!“
„Marinko!“ zvolám a vzhlednu k ní; měsíc právě vystoupil nad protější dům a světlo jeho
padalo roztlučeným oknem na postavu Marinky; bílý její šat byl co stinný oděv ducha, co
sněhobílá zář a černé vlasy její co temná mlha na vrcholku sněžných kopců.
„Marinko! Kde ty budeš?“ táži se. Ona sáhla v struny a mdlým polouduseným hlasem zpívala
sloku z národní písně:
„Tam za horou,
za lesíčkem
zpívají v sboru kněží;
tři kroky za kostelíčkem…“
Poslední řádku sloky té nelzelo jí dozpívati, jen fortepiano proneslo nápěv písně té, ona
dutým, hlubokým hlasem dokončila:
„… v hrobě tvá milá leží…“
a sklesnouc v náruč mou položila tvář svou na horoucí čelo mé; ona věděla pevně, že se
neuvidíme více.
„Marinko, buď sbohem!“ pravím namáhaje se pokojně vyhlížeti.
„Sbohem!“ odpoví ona a jaksi slavně stojí přede mnou v celé kráse své; já se shýbnu k ruce
její, než ona sehne se na prsa má, a první i poslední políbení hořelo na rtech mých.
Fortepiano, jako by samo od sebe počalo, hrálo píseň:
„Tam na hoře holoubátko…“