Májovci

MÁJOVCI
– májovci je označení pro mladou generaci básníků, která poprvé vystoupila vydáním
almanachu Máj (1858) – nazván podle nejslavnější básnické skladby
K.H.Máchy, kterého tito mladí autoři obdivovali a k jehož odkazu se hlásili
(sympatie k Máchovi – jeho buřičství, rozpor mezi ideálem a skutečností)
almanach = sborník, ročenka
– program generace májovců:

• • • snaha o lidovost literatury
    • snaha o současnost
    • snaha povznést českou literaturu na světovou úroveň
    • požadavek pravdy (tj. realistické zobrazení skutečnosti)
    • požadavek umělecké svobody

– hlavní představitelé generace májovců:
Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Adolf Heyduk, Václav Šolc,
Rudolf Mayer, Jakub Arbes, Gustav Pfleger-Moravský a další

Jan Neruda (1834 – 1891)
– je považován za jednoho z nejslavnějších českých básníků
– působil jako novinář (Národní listy), literární a divadelní kritika, básník, prozaik
a fejetonista, dramatik
– jeho dětství je spojeno s Prahou – vyrůstal v chudých poměrech na Malé Straně (dům
„U Dvou slunců“ – název podle domovního znamení ) v tehdejší Ostruhové/nynější
Nerudově ulici) – poznal důvěrně prostředí Malé Strany a charaktery jejích obyvatel
– dílo:

a) poezie: 6 básnických sbírek (z toho poslední vydaná až posmrtně)
Hřbitovní kvítí – první Nerudova básnická sbírka, plná pesimismu a osobní krize
(chudoba, nešťastná láska), kterou kritika přijala tak nepříznivě, že to
Nerudu na dalších téměř deset let znechutilo, přestal se věnovat poezii a
přiklonil se raději k psaní prózy

• kritika Nerudovi zazlívala přílišný pesimismus – pod vlivem
tíživé politické situace ovlivněné Bachovým absolutismem
nazval dobu „časem zaživa pohřbeným“
• Neruda byl obviněn z nepůvodnosti – údajně se inspiroval
jinou básnickou sbírkou (sbírka franc.básníka Charlese
Baudelaira „Květy zla“ – paralela s „Hřbitovním kvítím“)

Knihy veršů – 3dílný soubor:

Kniha veršů epických – především sociální balady (např. Dědova mísa)
Kniha veršů lyrických a smíšených – lyrika rodinná a milostná
(např. cyklus Matičce, Otci, Anně – dívka Anna Holinová)
Kniha veršů časových a příležitostných – verše vlastenecké, které jsou
již daleko optimističtější než ve sbírce „Hřbitovní kvítí“

Písně kosmické – o vztahu člověka a vesmíru, vliv vědeckého a technického pokroku,
(např. báseň Jak lvové bijem o mříže – touha člověka letět ke hvězdám)

Balady a romance – čerpá z lidových námětů (viz úsilí májovců o lidovost), Neruda
oba útvary – balady i romance v některých případech záměrně přetváří
a zaměňuje (např. Romance helgolandská je v podstatě balada), upouští
od nadpřirozených sil, přiklání se k motivům ze života
– některé názvy skladeb: Romance o Karlu IV., Romance štědrovečerní,
Balada dětská, Balada rajská atd.

Prosté motivy – intimní a přírodní lyrika, 4 oddíly (Jarní, Letní, Podzimní, Zimní),
proměny přírody = paralela s životem člověka

Zpěvy páteční – byly posmrtně vydány Jaroslavem Vrchlickým, národní a vlastenecká
lyrika, víra v slavnou budoucnost národa

b) próza: čerpá z městského prostředí (Praha – Malá Strana), mistrný popis prostředí
a charakteristiky postav, které autor znal – realistické zobrazení, bez idealizace
Arabesky – jakýsi předstupen k Povídkám malostranským
Povídky malostranské – soubor 13 povídek, obrázek Malé Strany z doby Nerudova
mládí, zobrazuje mezilidské vztahy, sociální rozpory, osobní tragédie,
střídá se tón humorný X vážný, autobiografické rysy – autor se často
ztotožňuje s některou postavou (ich-forma)
– různé formy: povídka, novela, dopis, deník, zápisník
– jazyk: srozumitelný, přístupný
– některé názvy povídek:

Týden v tichém domě, Figurky, Hastrman,
Doktor Kazisvět, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci
paní Rusky, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, Svatováclavská
mše, Večerní šplechty atd.

c) fejetony a novinářské články: asi 2.000 článků, otiskovány se značkou
„trojúhelníku“, fejeton – z franc. feuilleton = lístek, původně vkládaný do novin
jako příloha, tematika sociální, politická, kulturní, např. fejeton Kam s ním?,
cestopisné črty

Vítězslav Hálek (1835 – 1874)
– narozdíl od J.Nerudy byl oceňován už za svého života – býval považován za
básnickou hvězdu generace májovců, dnes není zdaleka tak oceňován jako Neruda
– lyrický básník, prozaik, dramatik
– vyrostl na venkově nedaleko Mělníka a narozdíl od Nerudy nepoznal chudobu
– dílo:

a) poezie: vztah k přírodě, sklon k idylizaci
Večerní písně – lyrická sbírka, vyjadřuje autorovu radost ze života (protiklad
Nerudova pesimismu)
Pohádky z naší vesnice – epická sbírka, příběhy venkovských lidí, název sbírky
je ironický (příběhy nejsou zdaleka idylické)

b) povídky: odehrávají se ve venkovském prostředí, řeší závažná témata
Na vejminku – vztahy rodičů a dětí, problém: starý otec X nevděčné a sobecké děti,
vejminek = část v domě, vyhrazená pro staré rodiče, kteří uvolnili
prostor mladým, ale zůstali v domě na dožití
Muzikantská Liduška – touha po majetku, vztahy mezi lidmi jsou určovány penězi
Na statku a v chaloupce – kontrast prostředí: chudoba, štěstí (Lenka a Jíra) X
blahobyt, rozvrácená rodina (sedlák Líska a Lenčina macecha)

c) drama:
Král Vukašín – tragédie na motivy ze srbských dějin (14.stol.), byla uvedena při
otevření Prozatímního divadla roku 1862

Karolína Světlá (1830 – 1899)
– vl.jménem Johanna Rottová, provdaná Mužáková
– autorka prózy – venkovská i městská tematika, začínala povídkami a dospěla až
k románům

a) romány s venkovskou tematikou (Ještědsko) – tzv. ještědské romány, ve kterých
vystupují postavy emancipovaných žen = ženy mravně silné a zodpovědné,
které jsou schopny obětovat svou lásku i osobní štěstí
– romány: Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina, Nemodlenec
– povídka: Hubička – z cyklu Kresby z Ještědí, povídka o lásce Vendulky a
Lukáše (E.Krásnohorská ji zpracovala jako libreto ke
stejnojmenné opeře B.Smetany)
– libreto = text k opeře/operetě/muzikálu

b) romány s městskou tematikou (Praha)
– romány: Černý Petříček, První Češka, Zvonečková královna

Adolf Heyduk (1835 – 1923) – básník, napsal přes 60 básnických sbírek (lyrika)
Cimbál a husle – vztah ke Slovensku, stylizace cikánských písní, podtatranská krajina,
(myšlenka česko-slovenské vzájemnosti)

Václav Šolc (1838 – 1871) – básník
Prvosenky – oslava venkova a lidské práce, sociálně kritický tón

Rudolf Mayer (1837 – 1865) – básník s romantickými rysy (podobně jako K.H.Mácha),
převažuje lyrický pesimismus, např. sociální balada V poledne

Jakub Arbes (1840 – 1914)
– novinář (Národní listy) a prozaik, tvůrce nového literárního žánru s názvem
romaneto = novela s dobrodružným, napínavým a fantastickým dějem, s výraznou
pointou, zdánlivě nepochopitelné záhady jsou vysvětleny logicky, vědecky
– jeho romaneta můžeme považovat za předstupně sci-fi prózy

a) romaneta:
Svatý Xaverius – o domnělé záhadě obrazu v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně
Newtonův mozek – o stroji rychlejším než světelný paprsek, kterým se dá cestovat
do minulosti, kde vidí svět nespravedlnosti a násilí – protiválečné téma

b) romány:
Kandidáti existence
Štrajchpudlíci – o životě tiskařských dělníků z pražských barvíren kartounů

Gustav Pfleger-Moravský (1833 – 1875) – básník, prozaik, dramatik
Z malého světa – sociální román o životě pražských dělníků (dělnické bouře,
rozbíjení strojů r. 1844)

Jan Neruda – JAK LVOVÉ BIJEM O MŘÍŽE
( ze sbírky Písně kosmické)

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světůdožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Pozn.: hrdobce = hrdý člověk, hrdobný = projevující hrdost

Jan Neruda – HASTRMAN
(Povídky malostranské)

Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že
držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parasol. Šedivé vlasy
byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že
se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo
tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé
a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla
nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly
sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké
střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k
nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra.
Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na
pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo.
Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví
nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích
ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehounce
hvízdnul. Takové lehounké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a
obyčejně začínal s „ďjó!“, což mělo význam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl
býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na
Hradčany, vždy zašel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší
Prahy, stál vedle nich, pozdvihl prst a hvízdnul: „Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!“
Pak šel za nimi do Hradu, a když se cizinci ve Svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám
vyloženým českými drahokamy, hvízdnul po druhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí
pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim neřekl
nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!“ říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě
jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Trutnova. Zde
v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úředníka za muže a s ním už
dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích,
jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni
byly samé nízké, čtyrhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek
sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí
se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti
jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů – tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní – myje se
podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí,
vždy jsme ukrutně záviděly dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za
Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na
hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující
kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby pokládal
jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice
zámožní.
Takto se procházel „hastrman“ – ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! – vždy jen po
Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem,
zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi – poslouchalť jsem rád, co
mluvili lidé dorostlí – slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce.
On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan
Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty
šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale
přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“
Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu
Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité
knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím
rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká
náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! —
Bylo to v sluneční den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou
ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu;
z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů.
„Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,“ řekl pan Herzl, šenkýř U Dvou slunců.
Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo „slunce“ je dle malostranského jazyka
zcela určitě „slunců“.
„O jé!“ volal pan Vitouš, kupec na rohu, „musí být zle, nese na prodej!“ Je mně líto, musím-li
říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už
byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na „bankrotáře“ naprosto
jinak než svět ostatní.
Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levým paždím nesl jednu z
těch čtyrhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, takže
smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s
placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy
jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy.
Sešel Ostruhovou ulicí, přešel Svatomikulášským náměstím a vešel do domu Žambereckého.
Tam bydlel v druhém patře gymnazijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodozpytec.
Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho.
Pan profesor byl v dobré míře. Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním
spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném
nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé,
hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu
profesoru příčiny k stálému vtipu. „Tak je to na světě,“ říkal, „když se děvče směje a má v
tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý.“
Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: „Čím tedy mohu sloužit?“
Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zazářily.
„Já bych – já jen, co tadyhleto tento – jakou to má asi cenu -,“koktal.
Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole.
Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti
světlu. „To je moldavit,“ pravil.
„Jak?“
„Moldavit.“
„Ďjó, moldavit,“ hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší po
prvé v životě.
„Ten by se hodil pro naši gymnazijní sbírku, jsou už řídky. Moh byste nám jej prodat.“
„To by se vidělo. – Co tak asi -“
„Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?“
„Tři zlaté!“ hvízdnul tenounce pan Rybář. Brada se zdvihla a sklapla pak zas na knoflík.
„A ostatní?“ šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla.
„Chalcedony, jaspisy, ametystky, záhnědy – to nic není.“ –
Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již u rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Po
prvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. Široká střecha byla stažena do čela.
Španělka se vlékla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul
ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíd. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho
myšlenek venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.
Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den!
————–
Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším
leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou
mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze.
Veselé světlo lilo se do pokojíku páně Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho
okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, strnulý. Zdáli hučely jezy vltavské, táhlým,
mohutným tónem. Slyšel je stařeček?
Náhle sebou trhnul. „Moře! – proč tu není moře!“ šeptnul a rty se mu zachvěly.
Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře.
„Eh!“ škubnul sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich
dotknul. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. „Fi – oblázky!“ a
mejknul jimi oknem ven.
Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je
skleník.
„Strýčku, copak děláte?“ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna.
Pan Rybář mimovolně ustoupil o krok nazpět.
Dvéře vrzly a vešel pan Šajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval
na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouhotrvající šukot. Snad vylehly
i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven.
„Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“
Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky – “
„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy
jste sobě je pracně sebral – strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich
učit, vy jim budete vypravovat -“
„Mysleli jste snad,“ šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohat, a já -„
„Strýčku,“ pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku,
„copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce,
kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním
v domě -“
Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný
tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jako rozpuštěný démant, vše se vlnilo –
až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře!
Dál už povídat nebudu, dál už neumím.

Jan Neruda – DĚDOVA MÍSA
(ze sbírky Kniha veršů výpravných)

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
„Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?“
„Dědovi; – již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito.“

„Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka,
nač by to tvá ruka uměla?!“
„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče –
„Táto, proč se kolo nehýbá?“