Původ a vývoj českého jazyka
13. 7. 2021 2021-08-29 21:05Původ a vývoj českého jazyka
Původ a vývoj českého jazyka
Český jazyk
- vznik 6.-3. tisíciletí př. n. l. z indoevropského prajazyka – ten se rozpadá na dialekty => praslovanština(nemáme žádné dochované prameny), slovanský jazyk(při stěhování Slovanů směrem na západ vzniká východní a západní větev, od východní se odštěpuje jižní)
- západoslovanský jazyk(pozor! čeština se nevyvinula ze staroslověnštiny, jiná jazyková větev – jihoslovanská, ale podobnost, příliš se neliší)
- jako samostatný jazyk se utváří v 9. stol.
- Slované na našem území v 6. stol., Cyril a Metoděj 863, přinesli do Čech jazyk staroslověnštinu – jihoslovanský jazyk, lišil se minimálně od češtiny, na rozdíl od pračeštiny měla pohyblivý přízvuk na úrovni dialektu, jejím základem bulharsko-makedonský dialekt
Cyril a Metoděj
- na Velkou Moravu, pověřeni katolickou církví na žádost knížete Rastislava, aby hlásali evangelium, na našem území se nepsalo => 9. stol. zavádějí písmo hlaholici, staroslověnštinu prosadili jako církevní jazyk
- hlaholice komplikovanější(kudrlinky), cyrilice zjednodušená(základ pro azbuku)
- centrem staroslověnské vzdělanosti byl Sázavský klášter
- Zákon sudnyjm ljudem – právní spis, Proglas, Život Konstantinův, Život Metodějův
- měkký( ) a tvrdý( ) jer, kladl se před hlásku, čeština je nemá => vokalizovaly = změnily se na samohlásky, na konci slov vymizely
- Havlíkovo pravidlo zániku a vokalizace jerů – počítáno od konce slova, lichý se ztratí, sudý se vokalizuje, př.
- nosovka( ), V nceslav => Václav, změna na „a“
- o( ), r ka => ruka
- sedm pádů
bohemismy – ojedinělá česká slova ponechaná v překladech textů do latiny
bohemika – slova či slovní spojení v latinských textech vztahující se k českým záležitostem(místní a vlastní jména)
glosy – 13. stol. první celá česká věta jako poznámka k latinskému textu
Pračeština – 9. – 11. stol., potom staročeština
Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave – písně, jediný doklad české básnické tvorby
Hláskový vývoj češtiny
- Souhlásky – od 13. stol. se nemění
g => h glava=>hlava
r´ => ř měkké r se mění na ř
- Samohlásky
první etapa 12. – 14. stol.
– ztráta jotace – duša => dušje => duše a => e přehlasování ve vokalickém trojúhelníku (u bě, pě, vě, mě zůstává jotace)
druhá etapa 14. – 16. stol.
- od 16. stol. Žádné změny v samohláskách
kóň => kuoň => kůň uo => ů, kroužek je památkou na o, přesouvá se nad u
súd => soud – do 19. století zapisováno jako au => Saudek, některé změny na konci 16. stol. kvůli odchodu inteligence v důsledku bitvy na Bílé hoře, změny v mluveném jazyce se nedostaly do spisovné češtiny, nebyl nikdo, kdo by je převedl(mlíko)
viera => víra řéci => říci vajce => vejce – přes hranici slabiky zůstává(pět vajec)
o dušiech => o duších zelé => zelí daj => dej (dají)
Vývoj tvarosloví
Čeština – systém skloňování – rodové (m., ž., stř.)
Staroslověnština – kmenové skloňování jako latina – a-kmen(žena, předseda, les), i-kmen(kost, host), o-kmen, u-kmen – historické, nedochovaly se
- vytracení kmenového skloňování zapříčiněno změnami hlásek, přehlasováním
duál – ruce, nohy, uši, oši, kolena, prsa, ramena => zbytek duálového skloňování, všechny věci vyskytující se v párech měly duálové skloňování i časování(se dvěma ženama)
slovesa – časy pro minulé děje, zanikly – aorist(hl. děj, vypravování, pozůstatek v kondicionálu -by, bych,bychom, př. narodi), imperfektum(popis děje, okolnosti, př. bieše, biechu)
syntax – časté vazby s druhým pádem – kupovat čeho => kupovat co, nemám čeho => nemám co, změna v předložkové vazby se 4. pádem(pozůstatek nemám slov, nemám chleba)
přechodníky – přechodníky se dnes v češtině vytrácí, byly hojně používané, stejné podměty jsou podmínkou v dnešní češtině, ve staročeštině nemusely být užity striktně stejné podměty
předmět – ve 2. pádě, dnes ve 4. pádě
přívlastek – stával za podstatným jménem => z toho okamžik(mžik oka), krveprolití(prolití krve), Odolena voda – přívlastek neshodný, skloňuji jen vodu, patřila Odoleně
zápor – jeden zápor => Nikdo přišel. => Nikdo nepřišel.
souvětí – pouze souřadicí spojky, souřadná spojení vět, pouze věty hlavní
zájmena – archaické zájmeno a on => an, ana, ano (který, jenž), a by => aby
spojky – méně než dnes, souřadicí
– latina ovlivnila češtinu vkládáním vedlejších vět do vět hlavních, v 16. stol. se v humanismu po vzoru latiny dávalo sloveso na konec věty