Ostnokožci

 

Pětičetná tělní souměrnost vznikla z původní bilaterální souměrnosti druhotně (jak dokazují fosilní nálezy). Tělo je zpevněno systémem různě utvářených, převážně vápenatých destiček či jehliček, které mohou být rozptýleny pod pokožkou (sumýši), nebo tvořit kompaktní schránku (ježovky).

 

Ostnokožci se pohybují velmi pomalu, převážně činností ambulakrální soustavy, tedy systému trubic naplněných tekutinou poněkud odlišnou od mořské vody (hydraulický princip).

 

Ambulakrální systém pohybuje velkým množstvím drobných tenkostěnných vychlípenin, sloužících především jako končetiny (podie). U většiny pohyblivých ostnokožců představují podie hlavní pohybový systém. Ústní otvor bývá většinou na spodní straně těla. Chybí vylučovací soustava; její funkci z větší části plní podie, jejichž stěnami ostnokožci vylučují metabolity. Cévní systém je otevřený, dýchání probíhá difúzí plynů přes membrány vnějších i vnitřních orgánů. Nervová soustava má morfologicky blízko k soustavě rozptýlené, ganglia zcela chybějí. Tento typ se však vyvinul druhotně v souvislosti s paprsčitou souměrností těla. Ani smyslová soustava nebývá příliš vyvinutá.

 

Mezi ostnokožci jsou gonochoristé i hermafrodité. Vzhledem ke způsobu života dospělců (pomalu se pohybující nebo přisedlé organismy) je existence primárních plovoucích larev, které slouží především k rozšiřování areálu, logickou součásti rozmnožovacího cyklu. Ostnokožci jsou velmi starobylý kmen, jehož největší rozvoj proběhl v prvohorách.

 

Hvězdice jsou charakterizovány výraznými rameny plynule vyrůstajícími z těla; nejčastěji je jich 5, ale u některých skupin jich může být více. Hvězdice se živí jako predátoři na dně moří a na útesech; není pro ně problém otevírat i schránky mlžů se silnou svalovinou. Při přemnožení mohou hvězdice prakticky likvidovat populace některých mořských živočichů (korálů); např. na

 

Velkém bariérovém útesu u pobřeží Austrálie je to hvězdice trnitá. V evropských mořích se často

setkáme s hvězdicí růžovou.

 

Podobají se hvězdicím, ale jejich relativně štíhlá ramena (většinou opět 5) vyrůstají ze zřetelně odděleného terčovitého těla. Velká část hadic se živí jako predátoři. Ve Středozemním moři žije běžně štíhlá hadice Ophioderma longicaudum. Největší možnost regenerace. Z každého ramena co ztratí vyroste nový jedinec.

 

U ježovek se zpevňující sklerity rozšířily a spojily v celistvou schránku, čímž vznikla kompaktní „kostra“. Na ní vyrůstají pohyblivě připojené jehlice a kleštičkovité útvary (pedicellarie), které mohou čistit povrch těla, ale i napadat případné útočníky. Jehlice mohou být velmi ostré a lámavé, nebo naopak silné a bez výrazných hrotů. Unikátní je ústní ústrojí tvořené pěti lamelami (destičkami), ovládanými silnou svalovinou; nazývají se Aristotelova lucerna a slouží k ohryzávání nárostů na dně či na skálách. Ježovky se pohybují pomocí podií; přesunují se pomalu, ale velmi pevně se dovedou přichytit na dně. Jejich samičí pohlavní orgány jsou vyhledávanou lahůdkou (ježovka velká – Echinus esculentus, z evropských moří). Na jejich vajíčkách bylo poprvé pozorováno rýhování. Dlouhé černé špičaté a lámavé ostny velmi běžné středomořské ježovky

 

Arbacia lixula proniknou i gumovou podrážkou; rána velmi často hnisá a špatně se hojí.

 

Sumýši se podlouhlým tvarem těla poněkud vymykají schématu ostnokožců (připomínají okurku ležící na dně; proto se někdy i mořskými okurkami nazývají). Kolem ústního otvoru mají tenkostěnná chapadélka, kterými vybírají ze substrátu mikroskopickou potravu; jejich stěnami prochází i kyslík. Zdánlivě bezbranní sumýši při napadení predátora doslova „poplivou“ substancí, která okamžitě tuhne ve vlákna a omezuje jeho pohyb. Ve velkém ohrožení dokonce vyvrhuje část střeva, které upoutá predátorovu pozornost a sumýš sám uniká; chybějící část střeva mu posléze dorůstá. V Asii jsou sumýši konzumováni v různých úpravách. I v evropských mořích je loven sumýš jedlý (Holothuria edulis).