22. Hlavní konflikty a změny v Evropě ve druhé polovině 19. století

Krymská válka (1853-1856)

– Rusko x Osmanská říše

– Rusku šlo o Černomoří (Bospor a Dardaneli – důležité obchodní úžiny), politicky by tak
  ovládlo Balkánský poloostrov

– Květen 1853 – Rusové obsazují Moldavsko a Valašsko, Osmanská říše je slabá, Rusko ji
   snadno porazilo a získalo úžiny

– opětovně ale hrozilo nebezpečí, že by se z Ruska stal hegemon – proto zasáhla VB a F,  
  později se proti Rusku postavil i rakouský císař

– F a VB zpočátku podporovala Turky finančně, později se sami aktivně zapojili válečně

– Rusko je vojensky poraženo a musí podepsat mír v Paříži

– tím, že Rakousko veřejně vystoupilo proti Rusku dalo závdavek k rozpadu Severní aliance

– Výsledky

1. a) Černomoří označeno za neutrální zónu (Bospor a Dardaneli)
   (mohly se zde pohybovat pouze obchodní flotily)
2. b) Rusko se musí vzdát Besarábie
3. c) Valašsko, Moldavsko a Srbsko bylo dáno pod nezávislou ochranu evropských mocností
4. d) Roku 1859 bylo vyhlášeno Rumunsko, v 60. letech tak vzniklo Srbsko a Černá hora
5. b) Turci na úkor Ruska získávají území na Kavkazu (Osmanská říše je posílena)

– ruský car Alexandr I. si uvědomil, že válku prohrál kvůli zaostalosti Ruska a roku 1861 ruší
   nevolnictví

– Dalším konfliktem na Balkáně je Rusko-Turecká válka (1877-1878)

– propuká opět z iniciativy Ruska, znovu chtějí ovládnout oblast Černomoří
  (chtějí politicky a kulturně ovládnout Balkán)

– Rusko se obhajuje myšlenkou panslavismu a totožným náboženstvím s balkánskými státy
  (Rusko, Řecko vyznávají pravoslaví)

– podporu Rusku dávají najevo i Češi

– na Balkáně  vznikají anarchistická hnutí, která se pomocí násilí, snaží prosadit své
  požadavky a získat autonomii, útočí především na Habsburky

– Rusko vítězí, v San Stefanu jsou potvrzeny výsledky bitvy, ale na základě Berlínského
  kongresu Rusko vliv ztrácí

– vznikají samostatné balkánské státy: Rumunsko, Černá Hora, Bulharsko aj.

– posiluje se vliv Osmanské říše a Habsburků

– v II. polovině 19. století se mění mezinárodní politika kvůli dvěma principům

1) ÚZEMNÍ ZMĚNY V EVROPĚ – sjednocovací procesy, vznikají 2 nové státy – Itálie a Německo

2) FORMOVÁNÍ NACIONALISMU – posiluje se nacionální smýšlení všech evropských států

– pro 2. pol. 19. století je charakteristický šovinistický nacionalismus, který se stane inspirací Nacismu a Fašismu. Šovinistický nacionalismus silně nadřazuje vlastní stát nad státy ostatní  MY vs. ONI, agresivní forma. Formuje se pod vlivem VFR (Napoleon). Lib. nacionalismus – všechny státy jsou si rovny, národní uvědomění, povinnosti občana vůči státu, státu vůči občanovi aj.)

– v důsledku formování nacionalismu se rozpadá Metternichovská rovnováha států v Evropě, každý prosazuje svoje zájmy, vlastní národní stanoviska, končí éra mezinárodní spolupráce, státy mezi sebou soupeří – vygraduje to 1. světovou válkou

– formují se 2 mocenské bloky

1879 – DVOJSPOLEK (vzniká ze spolku 3 císařů, Německo, Rakousko, + 1881/1882 Itálie -TROJSPOLEK)

1907 – DOHODA (Fr + VB – na základě Srdeční dohody z roku 1904, + Rusko)

Sjednocení Německa

– 1848-1849 – řeší se problém rozdrobenosti země, lidé nejsou spokojeni, že si vládnoucí
  dynastie hrabou pouze pro sebe

– tento rok byl neúspěšný, myšlenka ale nezaniká a dostává se do popředí v 50. letech

– příčiny

1. a) ekonomicko-politické – sjednocený stát má větší šanci prosadit se v Evropě
   (fascinováni F – Napoleonem)
2. b) snaha zbavit se nadvlády rakouského císaře – cizí element

– 50.-60. léta dochází k obnově samostatného Pruska, již to není na základě lidu, studentů, ale
  shora

– v čele by měl stanout pruský král + kancléř – nespadali by pod rakouského císaře

– příčiny: – nejvyspělejší oblast (zájem rozšířit rozvoj do zbytku německého spolku)
– průmyslová revoluce (těžký průmysl – uhlí, ocelářství, zbraně, chem.), rozvoj komunikací (železnice, námořní cesty)
 – nové politické osobnosti – Vilém I. (1861 – 1888), král
                   – Otto von Bismarc – kancléř, mozek celého procesu, měl by stanout v čele
                     sjednoceného Německa, ke kterému došlo na základě 3 válek
                     (odpůrce parlamentního zřízení, konzervativec, junker, podařilo se mu vytvořit
                     nejvyspělejší mocnost, která předčila i Velkou Británii)

3 dynastické války

Válka Prusko-dánská (1864)

– válka o území – Holštýnsko a Šlezvicko (zde byla většina německého obyvatelstva) –
   nacionální podtext

– do války vtáhnou i Rakousko, zapojí rakouského císaře, který Prusům pomůže

– v námořní bitvě s Dánském u Helgolandu, bylo rakouské námořnictvo poraženo, v té samé
   bitvě, ale na souši, bojovalo Dánsko s Pruskem a Dáni byli poraženi, díky dokonalejší pruské
   armádě, která byla navíc v přesile – Dánsko muselo kapitulovat

– 1865 byla podepsána mírová smlouva a Dánsko ztratilo území, jež byla předmětem sporu

– Holštýnsko a Šlezvicko se dělí mezi vítěze, H se přidalo k Rakousku a Š k Prusku

Prusko-rakouská válka (1866)

– Prusko chtělo získat Holštýnsko, sesadit rakouského císaře z jeho pozice v Německém spolku
  a pokračovat ve sjednocování

– válka o Holštýnsko je jen záminkou

– v této válce Prusko ukázalo svou naprostou vojenskou sílu a převahu

– 3. července 1866 proběhla bitva u Sadové (u HK) – byla zde poražena rakouská armáda,
   přestože byla velmi silná (rozhodlo jí počasí a technika, R – předovky, P – zadovky, víc
   výstřelů)

– Prusko si tak otevřelo cestu na Vídeň, ale to nebylo cílem Bismarca a Vídeň dobýt nechtěl

– je uzavřena mírová smlouva, ve které se císař František Josef I. vzdává své účasti v Německém
  spolku, spolek je rozpuštěn a vzniká Severoněmecký spolek (“federace”)

– nepatří do něj Falc, Bavorsko a Vestfálsko, v čele je Prusko

– spolek má první společné orgány – jejich sytém ale není příliš silný

– federativní vládu – spolková vláda, odpovědná parlamentu

– formální prezident = pruský král – úředník, vzniká ústava

– Bismarc chce připojit i jihoněmecké státy, tak u nich vyvolá strach a obavy z Francie jako z
  možného agresora (“Napoleon by mohl přijít i sem”), dobrovolně by se nepřidaly

Válka Prusko-francouzská (1870-1871)

– Bismarc využil napětí mezi Francií a Pruskem ohledně španělského trůnu, aby rozpoutal válku

– pruskému princi Leopoldovi Hohenzollernovi byl nabídnut španělský trůn, což se vůbec
   nelíbilo francouzskému císaři Napoleonovi III., protože ten prosazoval portugalského prince
   Ferdinanda

– Vilém I. se schází s francouzským velvyslancem v Emži, kde slibuje, že o španělský trůn
  nemají zájem

– ze setkání poslal Vilém Bismarcovi depeši, tzv. emžskou depeši, kterou B poupravil tak, aby
   vypadala co nejvíce protifrancouzsky (13.7. 1870)

– 13. července ji nechal publikovat v novinách, Francouze to samozřejmě pobouřilo a
   Napoleon III. po Vilémovi vyžadoval ujištění, že se Hohenzollernové vzdají španělského
   trůnu na vždy, ale Vilém ho ignoroval

– Bismarcův záměr se splnil 19. července 1870, kdy Francouzské císařství vyhlásilo Prusku
  válku

– Jihoněmecké státy byly přesvědčeny o francouzské agresi a přidaly se na stranu Pruska

– v září 1870 proběhla bitva u Sedanu a francouzský císař Napoleon III. byl zajat
  (ve Francii dochází k pádu 2. císařství, vyhlašuje se 3. republika)

– od září 1870 do ledna 1871 pruská vojska blokovala Paříž, dokud se Paříž nevzdala

– 10. května 1871 byla uzavřena Pařížská mírová smlouva, která byla předmětem sporů během
   I. světové války

– Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko

– musela zaplatit 5 mld. francouzských franků jako válečné reparace

– 2 roky byla kontrolována Německem, jestli ji plní

– 28. 11. 1871 bylo ve Versailles vyhlášeno Německé císařství – císař – Vilém I., kancléř – O.v B.

(SAMOSTATNÉ NĚMECKO)

– vzniká jako císařství, v čele Hohenzollernové

– spolkový stát, federace 25 států (vč. 3 svobodných hanzovních měst) – rozdělené vládní soustavy

– vznik společných a jednotlivých orgánů

– zákonodárný orgán – sněmovna – Bundestag (voleni jednotliví poslanci) / senát – Bundesrat (jmenováni reprezentanti
  jednotlivých států)

– všeobecné volební právo (všichni muži nad 25let)

– konzervativní smýšlení, zrod stranického života – strany

1. a) konzervativci – podpora z nejvyšších kruhů
2. b) liberálové – především v ekonomice – rozvoj průmyslu, podpora buržoazie
3. c) strana centrum (katolická, velká podpora, křesťansko-demokratická unie, po roce 1945 – CDU-CSU)
4. d) SPD – německá sociálně-demokratická strana, * 1869
   – spolupráce s dělníky, odbory
       –  pronásledována Ottou, bál se možnosti sociální revoluce
       – 1878 – zákon o socialistech, zakazuje SPD

– zaměření na ekonomiku – především ekonomika liberalismu
– nové otázky po roce 1879 – vytvořit soužití němců a Čechů – odstranit germanizaci, vytvořit volební právo apod.

Sjednocení Itálie

– příčiny krize

– 2. pol. 19. století – Itálie stále územně roztříštěna (8 států)

– cizí dynastie – po roce 1848 se zdá, že největší moc mají v Itálii Habsburkové (ovládali S), J ovládají
   španělští Bourboni

– prohlubuje se ekonomická diferenciace

S – vyspělý, bohatý, průmysl, kontakt se světem (VB…)

J – zaostalý, chudý, agrární, feudální poměry

– v 50. letech se do popředí dostává Sardinsko-piemontské království, v čele se 2 muži

Viktor Emanuel II. – král

Hrabě B. Cavour – předseda, hledá spojence

– Piemontsko-sardinské království chtělo sjednotit celou Itálii a vyhnat Habsburky, tak
   navázalo vztahy s francouzským králem Napoleonem III. a zajistilo si jeho podporu

– napětí mezi královstvím Viktora Emanuela II. a císařstvím Fr. J. I. se vyhrotilo roku 1859

– toho roku proběhly 2 krátké bitvy mezi Piemontsko-sardinským královstvím a Rakouskem
  (Itálii podporovala Francie)

– B. u Magenty a Solferina (oblast Milánska)  – porážka Rakouska

– 5 italských států na severu se mohlo sjednotit, protože Rakušané byli nadobro vyhnání z It

– 1860 Sicilské povstání – povstání proti Bourbonům na Sicílii

– spojení sjednocování shora (Sardinská dynastie, Viktor Emanuel II.) a zdola (lidový proud,
  Guiseppe Garibaldi, Guiseppe Mazzini)

– lidová revoluce úspěšná, Bourboni ji nedokážou zastavit

– jih je také osvobozen od cizích dynastií, dochází k vyhlašování republik a očekává se, co
  Garibaldi udělá (Bourboni byli svrženi a Sicílie spolu s jihem Apeninského poloostrova byla
  připojena k sjednocenému severu)

– Garibaldi se setkává s Piemonty na jednání, na kterém jim odevzdá jih, budoucí podobou by
  měla být konstituční monarchie

– po roce 1860 dochází k revolucím ve střední Itálii (včetně papežského státu) a je osvobozena

– 17. března 1861 byl vyhlášen vznik Italského království, prvním italským králem byl Viktor
   Emanuel II. a prvním premiérem se stal hrabě Cavour

– hl. město – Turín

– 1861 Itálii stále chybí Benátsko, které bylo po dohodě Habsburků v minulosti věnováno
   Napoleonovi

– zpět ho získali až v roce 1866, když Rakouská monarchie utrpěla velkou porážku u HK

– Řím byl v držení papeže a hlídán francouzskou armádou, byl připojen až roku 1871, když
  zaniklo II. francouzské císařství

– v roce 1871 byl navrácen do Italského státu a stal se hlavním městem It. království (v tomto
   roce končí F císařství)

– revolucionáři byli ale nespokojení, protože chtěli republiku – do popředí se dostávají
   velkoprůmyslníci a obchodníci

– dochází k velkým eko. a soc. problémům – průmyslový a vyspělý sever byl oslabován agrárním
   jihem, nespokojený lidový proud

– Italské království chtělo získat oblast Terstu a Istrie

– Itálie nikdy nebyla velkým státem, který by určoval dění evropské politiky, vždy se přidala na
  stranu nějakého silného státu

– roku 1882 se přidala do Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie)

– měla ekonomické vazby na Velkou Británii