Realismus v české literatuře

REALISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

Podoby realismu v české literatuře

1. Realismus vědecký

Jan Gebauer (1837 – 1907)
– jazykovědec, zasloužil se o vytvoření Historické mluvnice českého jazyka
a Staročeského slovníku, ale obě díla zůstala nedokončená
– napsal také Příruční mluvnici a Pravidla českého jazyka
– r. 1886 vydal ve vědeckém časopise Atheneum článek s názvem „Potřeba dalších
zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského“ – v článku vystoupil
proti údajné pravosti Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (RKZ)

• v čele bojů proti rukopisům stál Tomáš Garrigue Masaryk
• proti pravosti rukopisů se vyslovili dále estetik Otakar Hostinský,
historik Jaroslav Vlček, historik Jaroslav Goll

Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937)
– první československý prezident, státník a politik
– vystudoval sociologii a filozofii na univerzitě v Praze
– byl redaktorem časopisu Atheneum a revue Naše doba
– z jeho tvorby:

Sebevražda, Česká otázka, Naše obrození a naše reformace, Naše
nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Otázka sociální, Rusko a Evropa,
Světová revoluce atd.

2. Venkovská próza

Karel Václav Rais (1859 – 1926)
– s jeho jménem je spojeno jméno města Lázně Bělohrad, ale od r. 1887 žil v Praze
– vystudoval učitelství v Jičíně a celý život se jím živil
– psal realistickou prózu, kterou situoval na český venkov (dějištěm románů bývá
jeho rodný kraj a okolí Českomoravské vrchoviny)
– ve svých románech se zabývá generačními spory (problémy soužití dětí se stárnoucími
rodiči, kteří jsou odstrkováni nezdárnými, bezcitnými dětmi, ale přesto jim až do
konce svého života pomáhají) a také spory majetkovými,
– dílo:

Výminkáři,

Horské kořeny, Rodiče a děti, Potměchuť – vztahy mezi rodiči a dětmi

Kalibův zločin – dobrák Kaliba se ožení s dívkou, která ale čeká dítě s jiným mužem,
a když se dozví pravdu, chce ho zabít, ale nakonec zabíjí svou ženu a sám pak
zemře v důsledku psychické nemoci

Pantáta Bezoušek – příběh prostého sedláka, který přichází do Prahy a svou dobrou
povahou, upřímností a naivitou si získává přátelství měšťanů

Zapadlí vlastenci – děj je zasazen do podhůří Krkonoš, kam přicházejí do zapadlých
vesniček nadšení a obětaví národní buditelé

Západ – rozsáhlý román popisuje konec života venkovského faráře Kalouse
v českomoravské vesničce Studenec

O ztraceném ševci – jedna z posledních knih, hlavní postavou je švec, který bojuje
proti germanizaci, ale vlivem špatné ženy jí podléhá

Teréza Nováková (1853 – 1912)
– pocházela z poloněmecké úřednické rodiny
– dívčím jménem se jmenovala Lanhausová
– ovládala dobře jazyky – od matky se naučila německy, pak vystudovala angličtinu
a francouzštinu
– žila v Litomyšli, pak v Praze a zemřela v Proseči
– její literární tvorbu ovlivnila literární činnost Karoliny Světlé
– její povídky a romány usilují o lepší postavení žen ve společnosti – děj se většinou
točí kolem jedné postavy, důležitou roli v příběhu hraje i prostředí venkova
– dílo:

Maloměstský román – hlavní postavou je dcera Karla Havlíčka Borovského Zdeňka,
která svůj život podřídila zájmům společnosti, ale její osud je tragický

Drašar – vypráví o životě kněze, který s nadějí očekává události a následné změny
revolučního roku 1848, ale je jimi zklamán

Jan Jílek – děj se odehrává v 18. století, hlavní postavou je mladý evangelík, který
v době rekatolizaci pro svou víru opouští vlast a odchází do emigrace

Jiří Šmatlán – příběh tkalce, který hledá boží pravdu, již však nenalézá v žádném
náboženství, ale v myšlenkách socialismu

Děti čistého živého – toto dílo napsala autorka po velké osobní tragédii, kdy jí zemřel
jeden ze dvou synů – Nováková chtěla tehdy s psaním přestat, ale na naléhání
druhého syna se vzchopila a napsala tento román;
román vypráví o náboženské sektě, která ale nakonec zaniká

Antal Stašek (1843 – 1931)
– vlastním jménem Antonín Zeman
– byl otcem dalšího českého spisovatele Ivana Olbrachta
– narodil se u Vysoké nad Jizerou a studoval na gymnáziu v Krakově, kde pak studoval
filozofii, kterou následně dokončil v Praze
– pracoval jako advokát
– kromě venkovské prózy napsal také dvě básnické sbírky
– sbírky: Básně, Z doby Táborů
– romány:

Nedokončený obraz – první román

Blouznivci našich hor – autor zobrazil podkrkonošský lid v jeho pravém světle
bez jakékoli snahy o idealizaci

O ševci Matoušovi a jeho přátelích – děj se odehrává v průběhu r. 1848, hlavní
postavou románu je Matouš Štěpánek, autor sleduje vývoj jeho revolučních
anarchistických myšlenek k idejím socialismu

V temných vírech

Na rozhraní

Vzpomínky

Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925)
– venkovský kněz, stoupenec reformního hnutí
– děj jeho románů se odehrává na Chodsku
– romány:
Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy

Jan Herben (1857 – 1936)
– narodil se v Broumovicích na Moravě v zemědělské rodině
– vystudoval gymnázium a pak na vysoké škole češtinu a historii
– byl redaktorem časopisu Čas, Beseda a Knihovnička Času a pracoval také v redakci
Národních listů
– napsal rozsáhlou románovou kroniku o osudech rodiny Hrabců:
Do třetího a čtvrtého pokolení

Josef Holeček (1853 – 1929)
– narodil se v rodině sedláka u Vodňan v jižních Čechách
– studoval v Táboře a v r. 1874 pracoval jako vychovatel v Zábřehu
– působil jako válečný zpravodaj na Balkáně pro Národní listy
– romány: Naši, Černá Hora, Za svobodu, Pero
– veršovaný epos Sokolovič
– překlad finského eposu Kalevala – tento epos vznikl r. 1835, vydal sestaven
E. Lannrotem z karelských run (tj. lidových zpěvů) a zachycuje národní
mytologii – námětem je boj Kalevaly, země bohatýra Kalevaly, a půlnoční
země Pohjoly o kouzelný mlýnek Sampo

3. Realistické drama

• • • 70. léta 19. století – centrem dramatické činnosti bylo Prozatímní divadlo
    • byly zde uváděny především hry zábavné, plné humorných, často i vulgárních prvků,
      ale také romanticky laděné tragédie
    • r. 1883 bylo otevřeno Národní divadlo a reprezentativní dramatická tvorba se
      přesunula tam

František Věnceslav Jeřábek (1836 – 1893)
– psal většinou pro Prozatímní divadlo
– dramata:
Služebník svého pána – popisuje rozpor mezi továrníkem a geniálním vynálezcem
Syn člověka

Emanuel Bozděch (1841 – 1889)
– pracoval jako dramaturg Prozatímního divadla
– věnoval se také žurnalistice a literatuře
– dramata:
Zkouška státníkova, Z doby kotiliónů, Baron Goertz, Generál bez vojska, Světa pán
v županu

František Ferdinand Šamberk (1839 – 1904)
– působil v Národním divadle

František Adolf Šubert (1849 – 1915)
– prosazoval myšlenku tzv. národního dramatu
– dramata: Drama čtyř chudých stěn, Jan Výrava

Josef Jiří Kolár (1812 – 1896)
– herec ve Stavovském a Kajetánském divadle, režisér činoher v Prozatímním divadle
a dramaturg scény Národního divadla
– psal poezii (Básně), prózu (Pekla zplozenci), ale hlavně dramata (Mravenci,
Magelona, Monika, Žižkova smrt, Primátor, Pražský žid)

Ladislav Stroupežnický (1850 – 1892)
– pocházel z okolí Písku, kde také studoval
– působil jako dramaturg Národního divadla a také v redakci Humoristických listů
– psal dramata s venkovskou tematikou (Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek),
ale i dramata realistická (Naši furianti)

Gabriela Preissová (1862 – 1946)
– narodila se v Kutné Hoře
– redigovala Kalendář paní a dívek českých
– realistické tragédie:
Gazdina roba
Její pastorkyňa – zhudebnil ji Leoš Janáček

Alois (1861 – 1925) a Vilém (1863 – 1912) Mrštíkové
– bratři společně napsali známé realistické drama Maryša, které vypráví o nešťastném
osudu dívky, která byla donucena se provdat za sedláka Vávru, kterého nemilovala;
drama končí tragicky – Maryša svého manžela otráví jedem, který mu nasype do kávy