Renesance a humanismus v české literatuře

RENESANCE A HUMANISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

Renesance a humanismus

– pojem renesance pochází z franc. „renaissance“ = znovuzrození, obnovení, znovuoživení
– renesance je umělecký a myšlenkový směr, který vzniká v 13. století v Itálii a má za cíl
znovuzrození či obnovení ideálů antiky
– v průběhu 14. století se renesance rozšířila do Anglie, Francie a postupem času také
do Španělska, Německa a jiných zemí
– do střední Evropy přišla až koncem 14. století za vlády císaře Karla IV.
– renesanční umělci se pokusili vytvořit novou světskou kulturu oživením antických tradic
a středověkou duchovní tvorbu tím odsunuli stranou a nahradili novým uměním
– lidé toužili po poznání člověka a jeho pozemského života a věřili ve vítězství rozumu
nad církevními dogmaty
– tento myšlenkový směr se nazývá humanismus – vychází z latin. „humanus“ = lidský
– průkopníci těchto názorů a myšlenek se označují jako humanisté

1. Raný humanismus (1470 – 1520)

• v době raného humanismu vládl v Čechách panovnický rod Jagellonců
• r. 1450 byl poprvé použit vynález knihtisku, který vynalezl Johannes Gutenberg
z německé Mohuče – do českých zemí se knihtisk dostal kolem r. 1467, a to
do Plzně (první tištěná kniha – Trojanská kronika – obraz událostí v antické Tróji),
v Praze byla tiskárna zřízena v r. 1470
• k rozvoji tisku, ale i školství a kultury přispěla významně jednota bratrská

a) humanismus latinský:

Jan Mladší z Rabštejna (1420 – 1473) – autor díla s názvem Dialogus – je to
smyšlený dopis adresovaný italskému právníkovi, autor v něm rozmlouvá se
třemi šlechtici rozličných názorů o politické situaci v zemi, přiklání se
na stranu krále Jiříhoz Poděbrad, který se dostal do sporu s papežem

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510) – byl to šlechtic, svou
literární činností (básnickou i prozaickou) dosáhl v Evropě velké proslulosti,
v Chrudimi vybudoval rozsáhlou knihovnu, stranil se však lidových vrstev,
kromě básní psal epigramy, ódy, elegie i filozofické skladby
Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů – satirická skladba

b) humanismus český:

– některými myšlenkami navazoval na program husitského hnutí
Viktorín Kornel ze Všehrd (1460 – 1520) – je považován i za mistrného překladatele
a vzdělance, chtěl povýšit češtinu na úroveň latiny a řečtiny, napsal knihu

O práviech, súdiech i o dskách země české knihy devatery

Zikmund Hrubý z Jelení (1497 – 1554) – je autorem prvního srovnávacího díla,
kterým je latinsko-německo-řecko-český slovník, a byl také spolupracovníkem
Erasma z Rotterdamu, jeho nejslavnější filozofický spis pak přeložil jeho otec
Řehoř Hrubý z Jelení

Mikuláš Konáč z Hodiškova – pražský tiskař, přeložil a vytiskl Bidpajovi bajky
pod názvem Pravidlo lidského života

Lukáš Pražský – organizátor jednoty bratrské, snažil se o její modernizaci

Hynek z Poděbrad (1452 – 1492) – syn krále Jiřího z Poděbrad, renesanční báseň
nazvaná Májový sen

2. Zobecněný humanismus (1520 – 1580)

• v těchto letech se k moci dostal Ferdinand I. Habsburský
• opíral se o katolickou šlechtu a povolal do Čech jezuitský řád – tzv. Tovaryšstvo
Ježíšovo (založil ho španělský šlechtic Ignác z Loyoly), aby bojoval proti jednotě
bratrské
• přestože jezuité upřednostňovali latinskou a německou tvorbu, česká literatura
dosahovala stále vyšší úrovně

– kronikářství:

Martin Kuthen – napsal Kroniku o založení země České a prvních obyvatelích

Václav Hájek z Libočan – napsal Kroniku českou, byla věnována Ferdinandovi I.,
kronika je z historického hlediska málo hodnověrná, ale přesto se jedná
o cenné dílo literární

– cestopisy:

Oldřich Prelát z Vlkanova – napsal Cestu z Prahy do Benátek a odtud potom
po moři až do Palestiny, kterou napsal jazykem srozumitelným lidu

– česká mluvnice:

Beneš Optát, Petr Gzela a Václav Philomates – vytvořili Gramatiku českou

– zábavná literatura:

– krátké povídky, např. povídka o Ezopovi či Enšpíglovi

– drama:

Mikuláš Konáč z Hodiškova – drama Judith – o dívce, která zachraňuje Jeruzalém
z rukou asyrského vojevůdce

Jan Blahoslav (1523 – 1571)
– pocházel z Moravského Krumlova a zemřel v Ivančicích
– byl všestranně vzdělaným humanistou
– působil jako organizátor a biskup jednoty bratrské
– zasloužil se o zvýšení úrovně bratrských škol a o vytvoření archivu jednoty bratrské (z něho
se můžeme dozvědět více o historii a činnosti této náboženské skupiny)
– dílo:

– jako jazykovědec rozšířil Gramatiku českou Optáta, Gzely a Philomatese – věnoval
se jako první např. dialektům a více se zabýval syntaxí (skladbou vět)
– v díle Filipika proti misomusům (= útočná řeč proti nepřátelům vzdělání) obhajuje
význam vzdělání a zdůrazňuje jeho roli ve výchově
– v díle Muzika vyložil základy hudební teorie v českém jazyce, druhé vydání pak
rozšířil ještě o rady pro zpěváky a hudební skladatele
– v Polsku vydal Šamotulský kancionál – kancionál (= zpěvník), obsahoval asi
70 duchovních písní
– jedním z jeho nejvýznamnějších literárních počinů je jeho překlad Nového zákona,
který byl napsán tak kultivovaným a vytříbeným jazykem, že se tento překlad stal
nadlouho vzorem tehdejší spisovné češtiny

3. Popularizovaný humanismus (1580 – 1620)
• popularizovaný humanismus se spjat s dobou vlády Rudolfa II. a často se také nazývá
„dobou rudolfínskou“ nebo „dobou veleslavínskou“
• centrem kulturního, politického a ekonomického dění byla Praha, kam císař Rudolf II.
přestěhoval celý svůj dvůr

Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
– profesor historie na Karlově univerzitě, překladatel a tiskař – jeho manželkou byla dcera
tiskaře Jiřího Melantricha z Aventina
– nejvýznamnější postava „zlatého věku“ české literatury
– jazyk této doby bývá nazýván „veleslavínská čeština“ a byl považován za spisovnou normu
– byl stoupencem jednoty bratrské
– dílo:

– vydal Kalendář historický
– napsal dedikaci (= věnování) k vydání kroniky od Martina Kuthena a kroniky
od Piccolominiho
– vydal Kroniku moskevskou a různé sborníky pro školy

– latinský humanismus:

Jan Campanus Vodňanský – profesor a rektor české univerzity, napsal drama
Břetislav, ve kterém zpracoval pověst o svatbě knížete Břetislava;
tragický osud Mistra Campana inspiroval spisovatele Zikmunda Wintera
„Mistr Kampanus“

– vědecká činnost:

Tadeáš Hájek z Hájku – astronom

Jan Jessenius – slovenský lékař, jako první uskutečnil veřejnou pitvu, r. 1621 byl
popraven jako jeden z 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

Mikuláš Dačický z Heslova – napsal historické dílo Paměti, kde popsal bitvu
na Bílé hoře

Václav Budovec z Budova – byl rovněž popraven r. 1621 na Staroměstském náměstí

– cestopisy:

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – působil jako diplomat a dvořan na dvoře
císaře Rudolfa II., cestoval po různých zemích a svoje zkušenosti a zážitky
shrnul ve svém díle Putování aneb Cesta z království českého do Benátek,
odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta – jazyk díla
je velmi jadrný a srozumitelný čtenáři

Václav Vratislav z Mitrovic – cestopis Příhody preferuje rovněž podobný jazyk

– drama:

Pavel Kyrmezer – žil na Moravě a jako kněz psal především biblické hry

– zábavná literatura:

– zábavná literatura a knížky lidového čtení byly určeny pro širší okruh čtenářů
– za základ vyprávění často sloužily známé osoby nebo již zpracované předlohy
– literatura se orientuje více na lid – dochází k její demokratizaci
– známé jsou např. povídky o Meluzíně, o Alexandru Velikém, o doktoru Faustovi,
o Fortunatovi apod.

4. Emigrantská literatura (1620 – 1660)

• po bitvě na Bílé hoře nastává doba velkého národnostního, náboženského
i politického útlaku českého národa ze strany Habsburků
• probíhá násilná rekatolizace (= pokatoličtění) a germanizace (= poněmčení)
• čeština je odsouvána do pozadí, zůstává zachována pouze na venkově, kde ji
udržuje při životě prostý český lid
• vznikají knížky lidového čtení a rozvíjí se folklór
• lidé, kteří nechtěli přijmout katolické vyznání, museli odejít do emigrace
• literatura, která v emigraci vzniká, bývá označována jako emigrantská nebo
exilová

– představitelé emigrantské literatury:

• • • do Německa odcházeli především luteráni, např.:
      Pavel Stránský – dílo O státě českém
      Pavel Skála ze Zhoře – dílo Historie církevní
    • na Slovensko odcházeli členové jednoty bratrské a luteráni, např.:
      Jiří Třanovský – napsal Písně duchovní staré i nové
    • do Polska odcházeli také bratři, z nichž nejvýznamnějším emigrantem
      byl biskup a učitel jednoty bratrské Jan Amos Komenský