Počátky realismu v české literatuře – K.H.Borovský, B.Němcová

POČÁTKY REALISMU V ČESKÉ LITERATUŘE KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ BOŽENA NĚMCOVÁ

Znaky realismu v české literatuře:

• pravdivý obraz skutečnosti
• zpočátku se jedná o tzv. popisný realismus s důrazem na detaily
• kritika soudobé společnosti

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)
– působil v tehdejším Německém (nynějším Havlíčkově) Brodu
– zakladatel české politické satiry (= kritika společnosti)
– psal básně, proslul svými epigramy (= krátké, satiricky útočné básně s pointou)
– pracoval také jako novinář (např. Pražské noviny, Národní noviny, časopis Slovan)
– dílo:

a) epigramy:
– odrážejí autorův kritický postoj k životu a světu – epigramy jsou ironicky
věnovány Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu (5 oddílů)

b) cestopisné črty:
Obrazy z Rus – kritika „samoděržaví“ = carské vlády v Rusku (K.H.Borovský
působil nějakou dobu v Rusku jako vychovatel a poznal tamní poměry)
a zaostalosti, což odporovalo tehdejším tendencím Rusko obdivovat
(rusofilství)

c) satiry:
– představují vrchol tvorby
– znaky: nesouhlas s jakýmkoli násilím a útlakem, lidovost, často písňová forma

Tyrolské elegie – autobiografické rysy, vypráví o autorově zatčení a deportaci
z Německého Brodu do vyhnanství v tyrolském městečku Brixenu,
protiklady: humorné zážitky z cesty X depresivní pocity ve vězení,
obraz neschopnosti policejního systému, kritika bachovského
absolutismu, opovržení rakouskou vládou, elegie = žalozpěv
(vyznívá jako osobní tragédie autora + tragédie celého národa)

Křest sv.Vladimíra – autor se inspiroval Nestorovým letopisem, jedná se o směšný
spor: vládce (omezený a vzpupný car Vladimír) X slovanský bůh
(Perun), děj se zdánlivě odehrává v dávných dobách vznikajícího státu
na ruském území (pro oklamání cenzury)

Král Lávra – parafráze (= volné převyprávění) známé pohádky o králi Midásovi,
který měl oslí uši, ale Midás představuje omezenost, tupost a zlobu
tehdejšího rakouského panovníka, narážky na dobovou situaci, hlavní
postavy: král Lávra, holič Kukulín

Božena Němcová (1820 – 1862)
– sběratelka pohádek a ústní lidové slovesnosti, autorka povídek, novinářka
– představitelka tzv.venkovské prózy – realistický obraz života v pol.19.stol.
– dívčím jménem Barbora Panklová, provdala se za úředníka finanční stráže
Josefa Němce – pro svoje vlastenecké smýšlení byl často překládán z místa
na místo a rodina se musela stěhovat s ním
– dětství a mládí prožila v Ratibořicích (Náchodsko) – vliv babičky (Magdalena
Novotná)
– citlivost k sociálním otázkám, boj za spravedlivější společnost a lepší postavení
žen ve společnosti, vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K.H.Borovského – na
rakev mu položila trnovou korunu)
– dílo:

a) pohádky:
Národní báchorky a pověsti – např. Chytrá horákyně, O dvanácti měsíčkách,
O Popelce, Potrestaná pýcha atd.
Slovenské pohádky a pověsti – autorka podnikla několik cest na Slovensko,
převyprávění slovenských pohádek a pověstí

b) národopisné studie:
Obrazy z okolí domažlického – život chudých, folklór, kulturní zvyky a obyčeje

c) povídky:
– zasazeny do venkovského prostředí, projevuje se tzv. idea dobrého člověka =
= morálně čistý a silný člověk se schopností vzepřít se předsudkům svého okolí,
povídky se váží k určitému místu:
Dobrý člověk – příběh o dobrotě a lidskosti
Chudí lidé – Červený Kostelec
Pan učitel – Česká Skalice
Chyže pod horami – Slovensko
Divá Bára – Bára představuje nový typ dívky (nezávislá na muži, samostatná) X
X Elška z fary (její protiklad), Bára je nenáviděna celou vsí pro svou
odlišnost

d) tzv. obrazy venkovského života
– vrchol tvorby, 3 rozsáhlejší prózy, ani jedna nemá souvislý děj, jedná se o sled
epizod

Babička – vzpomínky z dětství a mládí, lidové zvyky a obyčeje, autorka dílo psala
v nejtěžší chvíli svého života (smrt syna Hynka), biedermeierovská
idyla, lidové postavy: babička Magdalena Novotná, Proškovi –
Barunčini rodiče, děti Barunka (= spisovatelka), Jan, Vilém, Adélka,
mlynář a jeho rodina X panský svět: paní kněžna, komtesa Hortenzie,
prolog – vzpomínka na babičku, 1. dějová linie – příjezd babičky
na Staré bělidlo, popis její světničky, všedního dne, 2. dějová linie –
– obraz Starého bělidla v průběhu čtyř ročních období, lidové zvyky,
epilog: smrt babičky, pohřeb

V zámku a v podzámčí – Nymbursko, kontrast: život šlechtické rodiny
Skočdopolových na zámku (Skočdopolovi, pes Joli, služebnictvo)
X život v podzámčí (chudá vdova Karásková, její děti Vojtěch a
Josífek), postava lékaře = postava dobrého člověka (zná obě
prostředí – využito k záměrného kontrastu)

Pohorská vesnice – Chodsko, ideální shoda vrchnosti s poddanými (naivní utopická iluze)

Karel Havlíček Borovský – epigramy 

Mystický výklad
Kalkulujíc velmi zdravě,
svatá církev mitru vymyslila:
totiž, že má málo v hlavě,
na hlavu si mnoho postavila.
(Církvi)

Demokratický
Nechoď, Vašku, s pány na led:
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme
(Králi)

Originálnost
Není nad původnost!
Každý po ní touží:
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.
(Múzám)

Otec a matka
Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše máť,
zkrátila je v jedno: „Plať!“
(Církvi)

Meč a kalich
Proč byly husitské rvačky?
Rozhodnout se jimi mělo,
má-li se jíst boží tělo
s omáčkou neb bez omáčky
(Vlasti)

Zloděj
Zloděj bližního prý nemiluje:
vždyť on se s ním rozděluje.
(Světu)

Karel Havlíček Borovský – KRÁL LÁVRA

 
Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
dělí kraj ten od české komory,
kde on panoval.

Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám:
nalej, stará! čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.

Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
dlouhé vlasy po krku široce
nosil jak roj včel.

Horší ještě bylo:
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!

Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávoť pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Jenom holičové,
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo,
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a – šibenice.

Padl los, ach! padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
„Ach! můj Kukulín!”

Již posloužil králi,
již ho vede kat,
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.

„Králi, pane králi!
syn můj jedinej,
pro Boha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!

Králi, milostpane!
máš to lidský cit?
nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít? –

Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?” –

Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín,
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
“Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.

Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy.”

Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si ho liboval. – –

Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.

Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď:
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hudou:
jazejček je rtuť!

„Ach! můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje:
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?”

„Má milá matičko,
ach! pomoc žádná!”
„Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá.”

Pravil starý v lese:
„Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék.” –

Hned tu noc se holič
z domu vypravil
zkusit, co mu stařec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.

Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu strojil král Lávra
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.

A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.

Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!”
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strunách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
“Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!”

Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu oběsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozneslo se v lid.