Samuel Beckett – Čekání na Godota

• Klasické absurdní drama (1952) francouzského dramatika irského původu o 2 jednáních

Samuel Beckett (1906 – 1989)

Život:
Francouzský dramatik a prozaik irského původu, přítel Jamese Joyce (první práce byla Esej o Jamesovi Joyceovi)
Už v dětství nevšední jazykové vlohy – ve 22 letech jmenován profesorem angličtiny na Ecolé Normale Suúperieure v Paříži – Seznámil se s Jamesem Joycem – stal se jeho blízkým přítelem a překladatelem.
Za 2. světové války se aktivně účastnil francouzského hnutí odporu, v roce 1946 se trvale usadil v Paříži.

Tvorba:
1969: Nobelova cena za literaturu
Nejvýznamnější představitel tzv. antidivadla či absurdního divadla, dramatické formy, která se zrodila po 2. světové válce (z otřesené víry v životaschopnost západních demokracií, z obavy před osudovým zvěčněním a zestádněním člověka ve světě zbožtělých tržních mechanismů)
Základní úloha jazyka navodit ovduší všeobecné zemdlenosti, zapůsobit na diváka spíše magií slov než dramatickou zápletkou, zabít vražedný čas a vyplnit prázdnotu čekání
Přijímá názor existencialistů – spoluautoři sartre a Camus
Přijímá absurditu jako holý fakt = obecný úděl člověka
Nevede hrdiny k zápasu s ní, zdůrazňuje pasivitu a bezmoc

Obecná charakteristika díla:

Absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění. Téma: strach z nepochopení světa, bezobsažný život. Je zde patrný vliv pomalu odeznívajícího existencialismu, úvah o smyslu bytí.

Místo a doba děje:
Neurčitý čas a prostor – opuštěné místo, jakási venkovská cesta, na scéně je jeden strom

Námět, dějová osnova:
Napsáno francouzsky, sám přeložil do angličtiny, divadelní prvotina (sláva – 500 repríz za 2 roky)
Hra je o čekání, které nekončí a nepřináší očekávaný výsledek

1. jednání:
Setkání 2 tuláků – z jejich chaotického a nesmyslného dialogu vyplývá, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy
Přichází pan Pozzo se sluhou Luckym – němý otrok ověšený věcmi (kufr, stolička)
Po jejich odchodu přichází chlapec s oznámením, že pan Godot jistě přijde zítra

2. jednání:
nazítří, stejná hodina a místo
Opakování prvního jednání, ale Pozzo je osleplý (závislí na Luckym a  tulácích)
Na konci každého jednání přichází chlapec s hlášením, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě
Na konci se chtějí tuláci oběsit, ale přetrhne se jim provaz
Chtějí odejít, ale zůstávají stát

Hlavní postavy, jejich charakteristika:
– postrádají zevrubnější charakteristiku
– nemají jasnou minulost
– chybí motivace jejich jednání (představují modelové typy lidských charakterů)

Blíže neurčení tuláci:
Estragon (V. mu říká Gogo) zdá se slabý a bezmocnývždy pořebuje Vladimirovu ochranu, má špatnou paměť
Vladimír (E. mu říká Didi, sám o sobě mluví jako o panu Albertovi), zdá se více vyspělý
Dvojice Pozzo (vychloubačný, brutální, až sadistický pán) a Lucky (ponížený, věčná oběť bez rozumu, plnící příkazy)

Autorův záměr (hlavní myšlenka díla):
Výraz absurdní situace soudobého světa (opakující se přítomnost, mizícíc minulost a nezřetelná budoucnost)
hrůza z nepoznaného světa
pocit tragičnosti a odcizení člověka ve světě moderní techniky a civilizace

Umělecké a kompoziční prostředky (jazyk, forma, stavba díla):
Dialog je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti a rozmělňování významů
Neomalené vyjadřování umocňují vulgarismy
Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dluhou chvíliHra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci (nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest)
Podobnost s Ionescovou Plešatou zpěvačkou
Bez děje a dramatické výstavby, tematika absurdní bezvýchodnosti, abstrakce člověka a světa, monotónnost, banalita dialogů, bezútěšnost, symbolika – opakování gest, akcí slov
= vyjádření stálé nemohoucnosti, bludného kruhu, jakoby vězení a nehybnosti (nic nekončí, všechno stále začíná), jednotlivé úsey mechanicky rozděleny refrénovou frází „čekáme na Godota“

Tragická bezútěšnost prokládána groteskními scénami – pády, padání kalhot, obouvání a zouvání bot – smutná komedie

Prolog:
Za dva roky 500 repríz – Událost roku
Navazuje na existencialismus
Camus, Sartre – snaí se nalézt jakkoli iluzorní a individualistické vykročení z nepřekonatelného kruhu samoty směrem k lidské kolektivitě a společenskému zápasu
„únava z angažovanosti“ – navrací se k tematice připomínající Sartrovu Nevolnost – účinněji, naléhavěji, beznadějněji
Camus, Satrte: vytříbený jazyk x Beckett: neomalené žvanění vyšperkované četnými vulgarismy, cílem je jen zabít čas
Tragické podobenství absurdity lidského údělu, jeidným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak svůj úděl ulehčit je zaplašovat čas
Účelem slov není něco sdělit, ale jen ubíjet čas – autorova úmyslná destrukce jazyka
Na rozdíl od Ionescovy Plešaté zpěvačky není hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání
Vladimír a Estragon: tuláci (jž 50 let), redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb (jíst, spát, vyměšovat) a na dvě tři potřeby „morální“ – nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas
Godot synonymem pro završení tuláckého života v bájném ráji tuláků, kde je co jíst, co pít kde si v teple lehnout
Jedinou alternativou, jiným završením letitého tuláctví, je pro  ně smrt
Mezi Godotem a smrtí neexistuje nic jiného než čekání
Žonglují se slovy – každá Vladimírova replika je zároveň i přihrávkou, směřující přes pomyslnou síť k Estragonovi s nadějí, že se jí estragon chopí a co nejlépe ji odehraje zpět. Ve druhém dějství parodicky přehrávají situace z dějství prvního
Hra určena přímo divákovi „Vladimír a Estragon jsou především klauny a prostor, v němž se pohybují, v němž (si) hraí, je (i) jevištěm, místem, kde se klauniáda předvádí.“
Významné rekvizity: buřinky, boty, padající kalhoty (estragon), pozzův krotitelský bič
Pirandelovská hra ve hře – když Pozzo přivede Luckyho a ten musí předvádět, co oni chtějí
Vladimír a Estragon pardoují i sami sebe, přehrávají (svým způsobem zdokonalují) svou včerejší klauniádu, parodují i Pozza a Luckyho
Vladimír a Estragon jsou vypouklými zrcadly, z nichž vystupuje  v hyperbolické karikatuře obraz člověka jako takového, k závěru, že Beckett právě jimi míří přímo k podstatě lidského údělu
2 mezní body: hyperbolická mimeze lidského údělu jako neménného, stálého očekávání čehosi, co mu (snad) dodá nějaký smysl, na straně jedné a karikaturním podtržením nesmyslnosti pouhého trpného očekávání na straně druhé
Chlapec: rekvizita dementující očekávaného deus ex machina
Pozzo a Lucky – vztah podřízenosti, lze změnit předáním buřinky
Přeloženo do 20 jayků

Symboly:
Volba jmen (francouzské, slovanské, italské a anglické) – universalismus lidského údělu a světa vůbec (nesmyslnost existence, obecná bezútěšnost, neměnnost)
Blíže neurčený Godot může mít souvislost s anglickým God nebo francouzským godillot = slangový výraz pro botu (komické scény zouvání a obouvání), nebo je spíš symbolem čekání a mlhavé naděje

Dalším tvůrci absurdního dramatu:
Eugène Ionesco
Plešatá zpěvačka (1948)
Nosorožec (1960).

Václav Havel
Zahradní slavnost (1963)
Asanace (1987)
Audience

Předchůdce absurdního dramatu:
Alfred Jarry (Francie)
Král Ubu (1885)
– groteskní zpracování úzkosi pramenící z existencionální nejistoty, z absence hodnot

znaky:
zobrazení skutečnosti jako nesmyslné
pocit bezmocnosti osamocení člověka a ztráta schopnosti dorozumění se s ostatními
ukazuje člověka ohroženého moderní civilizací
nemožnost poznat podstatu světa a změnit jej…
odstranění souvislého děje, ruší se klasické divadelní prostředí a postavy
opomíjení charakteristiky postav, opakování replik
deformace jazyka = ztrácí dorozumívací funkci
dialog = komunikace = prázdnota fráz, plané tlachání
tragické/tragikomické hry, smazání hranic mezi tragédií a komedií
groteskní prvky, černý humor
likvidace dramatického příběhu
scénické metafory
děj není doveden k řešení – není zápletky, není rozuzlení
čekání = šifra existence, napětí mezi nadějí a frustrací
absurdita
existencionální
koordinovaná = relativní
nonsens = nesmyslné spojování slov
sociální – byrokratické a společenská manipulace, nefunkční společenský systém (Havel)

předchůdci:
Georg Buchner
Alfred Jarry – král ubu

forma dramatu:
dialogy
děj je nesen postavami – není zde vypravěč
děj se odehrává v přítomném čase (o minulosti postav se dozvídáme pouze v dialogu)
jednota času, místa děje