Francios Villon – Závěť (Velký testament)

Umělecké období – renesance

Základní znaky doby:
– Obrození antiky
– Touha po vzdělání, pravdivém poznání člověka a života (X křesťanským dogmatům, poznávání Boha)
– Kult smyslů a rozumu (X kultu víry)
– Růst sebevědomí jednotlivce
– Rozvoj literatury v národních jazycích (X latině)
– Mnohostrannost umělců – renezanční osobnost (např. Leonardo da Vinci)
– Nejčastěji lyrika

Autor – Francois Viilon

• 1429-1463, Francie
• Básník
• Rodné jméno: Francois de Montcorbier/des Loges
  Villon od pařížského kaplana, nejspíš z vděčnosti
• Z chudých poměrů – ujal se ho kaplan Guillaume de Villon – poslal jej na Sorbonnu
• Školu dokončil – nakonec zvolil bohémský způsob života
• Předchůdce prokletých básníků
• Rebelující spolky, víno-ženy-zpěv
• Několikrát odsouzen
• Šarvátky v opilosti, souboje, loupení, výtržnictví, 1455 vražda kněze – trest smrti – amnestován – vyhoštěn z Paříže
• Označován jako první moderní básník
• Jarmila Loutková – Navzdory básník zpívá

Charakteristika díla:
– Mísení vysokého a nízkého stylu – dvorská poezie X vulgarita, obhroublost
– Ironie, sarkasmus, výsměch (společnosti, smrti, vlastní chudobě, pokrytecká pastýřská poezie – psali šlechtici)
– Kontrast cynismu, ironie a hlubokou upřímností
– Oxymorón

Balada

Já u pramene jsem a žízní hynu,

Horký jak oheň, zuby drkotám;

Dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;

Ač blízko krbu, zimnici přec mám;

Nahý jak červ, oděn jak prelát sám;

Směji se v pláči, doufám v zoufání;

Mně lékem je, co jiné poraní;

Mně při zábavě oddech není přán;

Já sílu mám, a žádný prospěch z ní;

Srdečně přijat, každým odmítán.

Villonská balada
– 3 rýmové koncovky, střídavě obkročný rým
– 3 strofy (7-12 veršů) + dozpěv (4-5 veršů)
– Opakující se poslední verš = refrén
– Používali: Vrchlický, Nezval

Rondo
– 2 až 3 sloky, v každé sloce se opakuje hlavní myšlenka

Další díla
– Odkaz (Malý testament)
– 1456, ztřeštěné mládí, před vyloupením teologické fakulty
– Balady v žargonu
– Další villonské balady a ronda
 
Další autoři tohoto období:
Dante Alighieri (IT, 13. – 14. st.)
– Florencie, kritik doby, vyhnanec
– Ještě ve středověku = průkopník renesance
– Božská komedie

Giovanni Boccaccio (IT, 14. st.)
– Zakladate novodobé prózy
– Kritik soudobé společnosti
– Dekameron

Francesco Petrarca (IT, 14. st.)
– Básník lásky a pozemského života
– Sonet = 4+4+3+3
– Sonety Lauře

Francois Rabelais (FR, 15. – 16. st.)
– Satirik, kritik zla a lidských chyb
– Gargantua a Pantagruel

Miguel de Cervantes y Saavedra (ŠP, 16. – 17. st.)
– Důmyskný rytíř don Quijote de la Mancha

William Shakespeare (EN, 16. – 17. st.)
– Dramata, sonety
– Macbeth

Dílo:
Literární druh – lyrika
Žánr – villonská balada
– Próza
– Tematický plán: Téma – básně lze rozdělit do pěti částí:

1. básník charakterizuje sám sebe a píše o propuštění z vězení.
2. ohlíží se za svou minulostí a hodnotí ji.
3. vévodí motivy smrti
4. část je zaměřena na přátelství a na ženskou krásu.
5. modlitba k Panně Marii, kterou věnoval matce

Námět:
– básníkův život
Postavy
– Moc nepopisuje postavy, spíše se soustředí na to, jaké jsou postavy uvnitř
– Inspirace – lidé z okolí (jeho bývalé lásky, biskup Tybaltd’Aussigny
– Narážky na biblické a mytologické postavy

Období:
– Počátek renesanční Francie

Prostředí:
– Francie
– Více dějových linií

Kompoziční plán:
– 172 osmiveršových strof – v  16ti baladách
– Ich – forma

Jazykový plán:
Typy básní:
– Vysokého stylu (náboženské písně…)
– Nízkého stylu (pijácké motivy, obhroublé výrazy)
– Veršovaná forma
– Tehdejší hovorový jazyk (+vulgarismy) = archaismy
– Častá přirovnání
– Anafora (opakování na zač. verše)
– Apostrofa (oslovení) –„Ó, pýcho zlá, jež chudáka štveš v zmar.“