Charles Baudelaire – Květy zla

Autor: Charles Baudalaire

• Narozen v Paříži, vystudoval internátní školu a začal studovat práva
• Vedl bohémský život, založil časopis Veřejné blaho
• Řadí se k francouzským prokletým básníkům 19. stol. (pojmenování prokletí básníci dal → Paul Verlaine)
• Literární a umělecký kritik, píše v období romantismu a symbolismu (dobově jde však ale o realismus!)
• Ve svých dílech popisuje bolest, utpení, nejistotu – vyvolané požitím drog
• Stavěl se proti měšťanské společnosti, jeho pohled na svět byl cynický (bezohledný, necitelný) → nespokojenost ze života plyne z jeho dětství kdy mu otec zemřel a se svým otčímem nevycházel → začal se proti němu bouřit, připadal si že nezapadá do společnosti a svůj stesk se snažil vyjadřovat v básních
• Díky překladu Edgara Allana Poea se stal slavným po celé Evropě
• Zemřel v Paříži 1867 – paralýza (ochrnul na polovinu těla)

Další díla

Básně:
Albatros
Exotický parfém

Eseje:
Umělé ráje (=Báseň o hašiši)

Knihy:
Estetické zajímavosti
Romantické umění

Zápisky:
Intimní deníky

Zařazení do historického kontextu:

Symbolismus
– 80.léta 20. století ve Francii
– Skutečnost popisována pomocí symbolů – snaha zachytit subjektivní prožitek

Dekadence
– Opovrhování společností
– Zaměření na vlastní nitro, mystika, únik do nereálných světů
– Hledání krásy v ošklivosti, pocit přesycenosti a únavy ze společnosti, psaní o dosud tabuizovaných tématech (morbidita, erotika, kult smrti)
– Pasivita, melancholie, neochota

Další autoři:

• J.A. Rimbaud – báseň Opilý koráb, Iluminace
• P. Verlaine – Saturnské básně, Romance beze slov
• O. Wilde – Obraz Doriana Graye
• A.P. Čechov – Tři sestry, Višňový sad

Literární druh: Lyrika
Literární žánr: Poezie
Prostředí: Paříž 19. století, blíže není uvedeno jelikož jsou to básně
Téma: Ukázat krásu v ošklivosti, vlastní nitro, únavu ze společnosti
Kompozice: Básnická sbírka kde je cca 140 básní

Básně jsou uspořádány do 6 tematických celků:

1. Splín a ideál
2. Pařížské obrazy
3. Víno
4. Květy zla
5. Revolta
6. Smrt

Motivy:
Splín a ideál:
– smutek
– bolest
– melancholie
– beznaděj
– sen

Pařížské obrazy:
– Sociální motivy
– Velkoměsto
– Lidé
– Svítání
– Soumrak

Víno
Alkoholové opojení
– Nereálnost

Květy zla
– Pesimismus
– Beznaděj
– Zničení
– Krev
– Temno

Revolta
– Výsměch
– Vzdor

Smrt
– Konec
– Zánik
– Nová naděje

Jazykové prostředky:

• Alexandrín ve formě sonetu

Alexandrín = rýmovaný dvanáctislabičný verš založený na jambu, po 6. slabice má pauzu
Sonet = 14 veršů rozdělených do 4 strof, dvou čtyřveršových – kvartet a dvou tříveršových – tercet

Znaky tvorby:

• Jsou zde vystiženy protiklady – život x smrt, krása x ošklivost
• Je zde oxymorón (= spojení dvou slov, který se navzájem vylučuje)
• V básních líčí lásku a její krásu x láska a její zklamání, nevěra
• Hledání krásy v ošklivosti, bolesti, …
• Popisuje umění jako štěstí a harmonii života, obyčejný život je nudný a zlý
• Často se objevují symboly, metafory a jiná obrazová pojmenování
• Inspiroval se také vjemy, které dráždí smysly (zvuky, vůně, chutě, zrak)
• Obdiv a zároveň nenávist k ženám

Hlavní myšlenka:

• Vyjádření autorových nejniternějších pocitů, myšlenek a vzpomínek, které ukazují na jeho vnitřní neklid.
• Snaha pobouřit a vyburcovat společnost.
• Básník se chce osvobodit od konvence a zastaralých pravidel.
• Dílo pokládá základy novodobé poezie.

Úryvek:

Zdechlina (Mršina, Mrcha)

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

– A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!