Výklad

Postihuje a vysvětluje vnitřní souvislosti a vztahy, podmínky vzniku, vývoj, trvání jevu, jeho následky a objasňuje podstatu jevu. Výklad je základem učebnic, odborných časopisů a publikací.

Baroko

Baroko je umělecko – kulturní směr, který vládl v Evropě v období mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a jejich koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.
Původ názvu pochází z portugalštiny. Výraz “perles baroques“ se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká, že každý stavební sloh prodělává svůj barok ve smyslu statutárním projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů.
V průběhu 17. a 18. st. se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů ( architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba ). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Malba se stává iluzionistickou. Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům a efektním perspektivám.
Období hudebního baroka je obvykle kladeno mezi roky 1600 a 1750. Jedná se samozřejmě pouze o orientační vymezení. Barokní hudba je oproti hudbě renezanční charakteristická zpěvností, převahou jedné hlavní melodie a zcela záměrnou líbivostí a emocionální působivostí. Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Georg Friedrich Händel a Johan Sebastian Bach. Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů, například „sílící důraz na jednu hlavní melodii“ , „humanistická tvorba“ , „hudební divadlo“ a „reformace“. Bylo také povoleno používat národních jazyků při bohoslužbách a oficiálně byly povoleny i jiné žánry ( lidové frašky, duchovní písně ).
České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli byli Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brix. Asi nejvíce z těchto skladatelů se po celém světe proslavil Jan Dismas Zelenka rodák z Louňovic pod Blaníkem. Vrcholné postavení jeho tvůrčího odkazu, srovnatelné s přínosy jeho generačních vrstevníků J. S. Bacha, G. F. Händla, A. Vivaldiho nebo G. Ph. Telemana, je dáno nejen mírou talentu a rozsahem tvorby, ale i skutečností, že se do jeho hudby promítla znalost novátorského proudění i dobové kompoziční techniky a že dospěl k hudebnímu vyjadřování se zřetelnými znaky své osobnosti.
Barokní hudba se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu ( skladebná práce, umožňující všem hlasům melodickou i rytmickou samostatnost ) a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň nebo doprovod. Hlavním úkolem barokní hudby je působit a přenášet pocity na posluchače.