Národní obrození a jeho významní představitelé

Národní obrození a jeho významní představitelé

Marie Terezie i Josef II. chtěli, aby rakouská říše byla silným státem. V jednotlivých částech říše se mluvilo mnoha jazyky. Vedle češtiny to byla především němčina. Lidé se mezi sebou špatně dorozumívali a docházelo k nedorozuměním. Panovníci vládli z Vídně, kde se mluvilo německy, němčina byla také jazykem šlechty a bohatých měšťanů. Proto se Josef II. rozhodl, že jediným dorozumívacím jazykem v úřadech, v armádě i na vyšších školách bude němčina. Toto rozhodnutí ještě více posílilo poněmčování českých zemí a hrozilo nebezpečí, že český jazyk bude postupně zapomenut. Česky mezi sebou mluvili prostí lidé ve městech a hlavně na venkově. Po zrušení nevolnictví roku 1781 přicházeli na studia do měst chlapci z venkova. Stávali se z nich učitelé, kněží, úředníci a mnozí byli i vědci nebo umělci. Začali si uvědomovat, že je třeba češtinu jako jazyk předků zachránit. Studovali český jazyk, české dějiny a kulturu. Říkáme jim vlastenci, protože vystupovali na obranu české vlasti, nebo také národní buditelé, protože probouzeli český národ. Začaly se psát knihy na obranu českého jazyka, překládaly se knihy z jiných jazyků. V Praze bylo založeno první české knihkupectví a vydavatelství – Česká expedice. Tiskly se zde české knihy, kalendáře a noviny, které se odsud dopravovaly i do nejzapadlejších českých vesniček. K šíření češtiny přispívalo i divadlo. V Praze, na dnešním Václavském náměstí, bylo postaveno divadlo, kterému se říkalo Bouda. Zde se hrály hry v češtině. Kočovní loutkáři jezdili s Kašpárkem ode vsi ke vsi a přispívali k šíření vlastenectví.