Systém práva

veřejné a soukromé právo

– vývoj ústavnosti

– ústava ČR

– soudní řízení

– struktura soudů ČR

– probace a mediace

Veřejné a soukromé právo

Veřejné právo

– Tvoří jej vztahy mezi státem – nositelem státní moci a fyzickými či právnickými osobami.

– Stát vůči občanům a společnostem prosazuje zejména veřejný zájem a vystupuje jako nadřazený subjekt. Veřejné právo obsahuje hlavně tato právní odvětví:

a) Ústavní právo – základní právní normy, upravují státní zřízení a právní postavení občanů. Pramenem je zejména Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a další ústavní zákony.

b) Trestní právo – normy vymezující trestné činy a tresty pro pachatele. Pramenem je trestní zákon a trestní řád. Trestní právo můžeme dále dělit na hmotné a  procesní.

c) Správní právo – souhrn právních norem upravujících veřejnou správu, správní řád není kodifikovaný, protože veřejná správa zahrnuje množství činností ve velmi odlišných oblastech života společnosti!

d) Finanční právo – normy upravující finančně právní vztahy = vztahy získávání, shromažďování a upotřebení financí, pokud se jich účastní stát.

e) Živnostenské právo

f) Právo sociálního zabezpečení

Soukromé právo

– Je založeno na principu rovnosti a nezávislosti subjektů občanské společnosti, které vstupují do vzájemných vztahů. Vztahy mezi účastníky těchto vztahů vznikají na základě vůle svobodně projevené prostřednictvím smlouvy. Do oblasti soukromého práva se řadí tato právní odvětví:

a) Rodinné právo – právní normy upravující osobní vztahy v rodině (manželské, rodičovské, náhradní rodičovská péče). Pramenem je zákon o rodině.

b) Občanské právo – řeší majetkové vztahy mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, mezi nimi a státem, práva na ochranu osobnosti, autorské, vynálezecké právo apod. Pramenem je občanský zákoník. Rozlišujeme občanské právo hmotné a  procesní.

c) Obchodní právo – upravuje vztahy vznikající při směně zboží a služeb, mj. právní postavení a jednání obchodníků (podnikatelů). Hlavním pramenem je obchodní zákoník.

d) Pracovní právo – vztahy zaměstnavatel x zaměstnanec, normy soukromé (pracovní smlouva) i veřejné (min. mzda)

– uzavření prac. vztahu:

1. Dohoda o pracovní činnosti (výhodné pro zaměstnance – má nemocenskou i pojištění, dovolenou) – dlouhodobé, pravidelné, řídké

2. Dohoda o provedení práce (výhodné pro zaměstnavatele – neplatí pojištění) – 100 hod/rok, příležitostné

3. Pracovní smlouva – regulérní, pevné – druh práce, místo, označení účast., datum nástupu, podpisy + datum podpisu

Mzda: daně+zdrav.pojišť.+soc.pojišť., min. 7080

– konec prac. vztahu:

1. dohoda o rozvázání prac. poměru – výhodné por oba, dohodnou se na dni konce (písemně)

2. výpověď – jednostranné, 2 měsíce výpovědní lhůta, písemné, zaměstnanec smí bez důvodu, zaměstnavatel – důvody v zák. práce

3. okamžité zrušení – vyjímeně (trestanec, lékařské dův., nemzda,…)

4. zrušení ve zkušební době (←max. 3 měsíce) – min. 3 dny před koncem, lze bezdůvodně

Vývoj ústavnosti

– ústavy mohou být: psané (právní stát), nepsané (stát práva); flexibilní (pružná – ke změně stačí přijetí prostého zákona), rigidní (tuhá, změna vyžaduje ústavní zákon – souhlas většiny členů parlamentu; popř. referendum)

Historie naší ústavnosti souvisí s existencí různých státních útvarů na našem území. Lze rozlišit tři základní etapy našeho ústavního vývoje:

– 1848 – 1918 v rámci habsburské monarchie – ústavy absolutistického Rakouska byly tzv. oktrojované (vyhlášené rozhodnutím císaře bez souhlasu říšského sněmu); tzv. prosincová ústava z roku 1867 platila pouze v Rakousku (Předlitavsku), byla doplněna tzv. dubnovou ústavou z roku 1873, platila až do roku 1918

– 1918 – 1992 v rámci Československa – tzv. Prozatímní ústava byla schválena okamžitě po vzniku ČSR v roce 1918; ústavy socialistického Československa měly spíš formální charakter, neboť umožnily obcházení lidských práv a protože státní orgány kontrolovala KSČ

– od r. 1993 v rámci samostatné ČR

– současná ústava je inspirována ústavou prvorepublikovou, stejně tak v ní má tradici dvojkomorový parlament.

Ústava ČR

– současná Ústava ČR byla schválena Českou národní radou 16. 12. 1992 a nabyla účinnosti dnem 1. 1. 1993. Ústava ČR je složena z 8 hlav, které tvoří 113 článků:

Hlava I. – vymezuje v základních ustanoveních podstatu a zásady našeho demokratického státu a politického systému, státní moci a poměr občana k této moci či lidská práva; hovoří se v ní o hranicích státu, hlavním městě a státních symbolech

Hlavy II. – IV. stanoví pravomoci nejdůležitějších státních orgánů podle principu dělby moci na 3 složky a systému brzd a rovnovah;

– hlava II. definuje dvoukomorový parlament (PS a Senát)

– hlava III. upravuje moc výkonnou, která je tvořena vládou, prezidentem a státním zastupitelstvím

– hlava IV. vymezuje moc soudní, tvořenou Ústavním soudem a soustavou soudů

Hlava V. zavádí nezávislou kontrolní moc v podobě Nejvyššího kontrolního úřadu, která vykonává kontrolu státního rozpočtu a hospodaření se státním majetkem

Hlava VI. hovoří o ústřední bance státu – ČNB

Hlava VII. vymezuje územní samosprávu a členění státu

Hlava VIII. uvádí přechodná ustanovení v souvislosti s očekávaným zahájením činnosti Senátu a rozdělením Československa

Soudní řízení

– Práva a povinnosti z občanského zákoníku mohou být občany soudně vymáhány => občanské soudní řízení => právem upravený postup při rozhodování sporů v soukromoprávní oblasti. Upravuje je občanský soudní řád. Podle občanského soudního řádu se projednávají všechny záležitosti kromě trestných činů. Vedle občanskoprávních vztahů jsou předmětem řízení i záležitosti z odvětví práva občanského, obchodního, pracovního a rodinného.

–          Řízení se zahajuje na návrh toho, kdo se domáhá rozhodnutí, tedy na základě žaloby (žaloba musí být podána písemně, opatřena datem a podpisem a musí mít další náležitosti).

–          Účastníky jsou:

a) Navrhovatel(právo rodinné=tzv.řízení nesporné); žalobce

(občanské,obchodní,pracovní  právo=řízení sporné) – ten, kdo uplatňuje svá práva

b) Odpůrce (žalovaný) – ten, po kom je požadováno splnění povinnosti

–          Návrh ,respektive žaloba musí obsahovat označení žalobce i žalovaného (jméno, bydliště, IČO – podnikatel), vylíčení rozhodujících skutečností věci, návrhy důkazů k tvrzení žalobce a formulaci toho, čeho se navrhovatel/žalobce domáhá = tzv.žalobní petit = to jak má soud rozhodnout – vymezuje předmět sporu, který nelze překročit.

–          Návrh může požadovat rozhodnutí ve věci:

– Osobního vztahu (např. rozvodu manželství, způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého)

– Plnění, které vyplývá ze zákona či právního vztahu (platby za dodané zboží, pokuty, náhrady škody apod.) – dare, facere, omitere, pati

– Určení, zda existuje právní vztah nebo právo (určovací žaloba, např. zda byla smlouva platně uzavřena)

Zásady občanského řízení

– K základním zásadám občanského soudního řízení patří:

a) Zásada dispoziční – soud rozhoduje o návrhu/žalobě tak, jak jej navrhovatel/žalobce uplatnil

b) Důkazní povinnost mají účastníci – navrhují důkazy k prokázání svých tvrzení, soud je provádí (výslechy svědků, listiny, znalecké posudky…) to platí pro řízení sporné, v řízení nesporném zajišťuje soud důkazy i z vlastní iniciativy a nečeká na návrh účastníků řízení = ochrana nezl.dětí o kterých se v tomto řízení především rozhoduje

c) Každý účastník má možnost vyjádřit se při ústním jednání k tvrzení druhého účastníka i ke všem důkazům

d) Náklady řízení nesou účastníci, za návrh-žalobu na zahájení řízení se platí soudní poplatek

– Soud rozhoduje ve věci samé (o nároku ze žalobního petitu) rozsudkem, případně usnesením – to v případě tzv.platebního rozkazu nebo při uzavření smíru.Usnesení je jinak forma rozhodnutí o procesních věcech nikoliv ve věci samé

– Proti rozhodnutí soudu je možno uplatnit opravné prostředky:

a) Řádné (odvolání) – dokud rozhodnutí nenabylo právní moci – 15 dnů od doručení

b) Mimořádné (obnova řízení, žaloba pro zmatečnost, dovolání) – po nabytí právní moci

Rozhodnutí soudu ve věci = rozsudek se po právní moci a po uplynutí lhůty k plnění za situace, kdy nebyla uložená povinnost splněna ,může(= na návrh=dispoziční zásada) vykonat v tzv. vykonávacím = exekučním řízení

– Kromě soudů se na ochraně práv a zájmů organizací a jednotlivců podílejí také státní zastupitelství, notáři a advokáti a daňoví poradci. Tyto osoby poskytují právní pomoc – zastupování, obhajobu v trestních věcech, sepisování listin o právních úkonech, udělování právních porad…

– Posláním státního zastupitelství je stíhání trestních činů, dohled nad zákonností v přípravném jednání a v činnosti soudů, dozor nad výkonem a zachováním zákonů a ostatních právních norem a předpisů. Orgány státního zastupitelství mají právo protestu a právo upozornit na nezákonnosti.

Struktura soudů ČR

– Struktura soudů je dána ústavou a zákonem o soudech, soudy mají určité kompetence.

1) Okresní soudy – nejnižší orgány, projednávají věci patřící do oblasti občanskoprávních, pracovních, rodinných, obchodních a hospodářských vztahů, jsou v obcích s rozšířenou působností. (V Praze jim odpovídají obvodní soudy)

2) Krajské soudy – druhý stupeň soustavy rozhoduje o věcech právně složitých a společensky významných (např. ochrana osobnosti, autorská práva). (V Praze jim odpovídá městský soud)

3) Vrchní soudy – vykládají zákony a jiné právní předpisy, plní instanci vyššího soudu, řeší více závažné přestupky => vyšší odvolací soud pro vrchní soudy. Jsou v Praze a Olomouci.

4) Nejvyšší soud – vrcholný soudní orgán, sleduje rozhodnutí vrchních soudů a zajišťuje zákonnost v jejich obvodu. Přijímá dovolání se proti některým rozhodnutím, která vyžadují další posouzení. Sídlo v Brně.

Samostatnou součást soudní organizace vedle soudů obecných přestavuje Ústavní soud, který dohlíží na dodržování ústavnosti v zemi. Rozhoduje např. o zrušení zákonů, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky apod. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat!

Postavení soudců

Soudcem smí jím být pouze bezúhonný občan starší 25 let s vysokoškolským právnickým vzděláním a justiční zkouškou. Soudce jmenuje prezident republiky doživotně. Své funkce se ujímá složením slibu. Soudci rozhodují buď v senátech nebo jako samosoudci. Přísedícím soudu může být každý občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, se zkušenostmi a morálními kvalitami, starší 25 let.

Probace a mediace

– rozhodování odklonem:

– probace = vyšetřování a proces = dostatečný trest

– mediace = strany se smíří – pomocí mediátora (prostředníka)

Právní ochrana

Právní ochrana

– Spolu s uplatňováním práva dochází zákonitě i k jeho ohrožování a porušování. Proto stát

– vytvořil určitý kontrolní systém, který v případě narušení zákona usiluje o znovuobnovení právního stavu.

Systém soudnictví

– V demokratických zemích chrání dodržování práva. Soudy jsou zřízeny státem jako nestranné a nezávislé instituce – stojí mimo zákonodárnou a výkonnou moc. Při svém rozhodování se soudci řídí pouze platným zákonem.

Orgány právní ochrany

– Každý občan domnívající se, že jeho právo bylo porušeno, má možnost domáhat se nápravy u soudu. Rovněž lze u soudu požadovat rozhodnutí, že občanu jisté právo nebo povinnost náleží bez ohledu na

jiného občana. Na druhé straně může být pře soud povolán ten, kdo právo porušil – a soud pak rozhoduje o jeho vině. Podle povahy věcí, které jsou před soudem projednávány, se rozlišují dva základní typy soudů:

a) civilní (obchodní a správní) – např. rozvod manželství (občanské, rodinné, obchodní a správní soudnictví)

b) trestní – projednávají trestné činy (loupež, vražda, podvod…)