Smyslové orgány člověka
12. 7. 2021 2021-08-04 12:21Smyslové orgány člověka
Smyslové orgány člověka
SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ
– funkce smyslových ústrojí:
- Činnost nervové soustavy je úzce spjata s činností smyslových orgánů (čidel)
- Smyslové orgány zprostředkují centrální nervové soustavě informace o vnitřníma vnějším prostředí
- Podle terminologie reflexní teorie označujeme čidlo též jako analyzátor, neboť vybírá (analyzuje) z rozmanitých podnětů prostředí podněty adekvátní (zrakový analyzátor reaguje na světlo, sluchový na zvuk atd.)
– každé smyslové ústrojí se skládá ze tří částí:
- receptor (zvaný též periferní analyzátor)
- dostředivá nervová dráha
- korové projekční centrum (korový analyzátor)
- – receptory jsou buď jednoduchá volná nervová zakončení, nebo složitá zařízení
- – funkce receptorů je příjímání podnětů
- – vzruchová aktivita, kterou podnět vyvolá, je vedena dostředivou drahou do korového analyzátoru, kde probíhá zpracování vzruchů
- – teprve v mozkové kůře vzniká počitek, vjem a poznání
– rozdělení receptorů:
- podle toho, odkud přichází podnět, se receptory dělí na exteroreceptory, interoreceptory a prioreceptory
- – exteroreceptory
- – přijímají podněty ze zevního prostředí
- – patří sem receptory pro dotyk, tlak, teplo, chlad, bolest a chuť
- – zvláštní skupinu tvoří telereceptory, které přijímají podněty ze vzdáleného zdroje (zrakový, čichový a sluchový receptor)
– interoreceptory
- – uloženy na začátku aorty , v rozvětvení krkavic a v útrobách
- – zachycují podněty z vnitřního prostředí
- – zaznamenávají změny pH, změny napětí O2 a CO2, změny osmotického tlaku krevní plazmy, chemické složení krve aj.
– proprioreceptory – ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech a opatřují informace o poloze a pohybu těla v prostoru
ÚSTROJÍ ZRAKOVÉ
- ústrojí zrakové je citlivé na světelné vlny
- umožňuje vnímání světla, barev, velikosti, tvaru a vzdálenosti předmětů
- u člověka je nejdůležitějším čidlem pro orientaci v prostoru
- orgánem zraku je oko
- OKO (oculus) je složeno z oční koule a přídatných orgánů
OČNÍ KOULE
- oční koule (bulbus oculi) je uložena v obličejové části lebky v očnici
- v hrotu očnice jsou otvory, které ji spojují s mozkovnou
- tudy vystupuje z oko zrakový nerv a žíly a vstupuje tepna, která přivádí krev pro celé oko, a nervy pro okohybné svaly a další drobné svaly v oku
- tyto útvary spolu s okohybnými svaly a tukovou tkání vyplňují prostor mezi očnicí a oční koulí
STĚNA OČNÍ KOULE
- stěna oční koule je třívrstevná
- vnější vrstvu tvoří bělima a rohovka
- střední vrstva je živnatka
- oční kouli vystýlá vnitřní vrstva – sítnice
- bělima
- sclera
- zaujímá asi 4/5 povrchu oční koule
- tuhá bílá vazivová blána, u malých dětí namodralá, ve stáří nažloutlá od usazených kapének tuku
- do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu jí prostupuje zrakový nerv
- vpředu přechází bělima v průhlednou rohovku, která tvoří zbývající 1/5 povrchu oční koule
- rohovka
- cornea
- není prostoupena cévami, je však inervována
- při pohledu z profilu je patrno, že je více vyklenutá než bělima
- nepravidelné zakřivení rohovky způsobuje, že pozorovaný předmět je rozmazaný ( nemoc = astigmatismus)
- při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný rohovkový reflex sevření víček
- živnatka
- uvea
- středná vrstva oka
- v zadní části je tvořena cévnatkou, vpředu přechází v řasnaté tělísko a duhovku
- cévnatka
- choroidea
- obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk
- má proto hnědo- červenou barvu
- pigmentová vrstva pohlcuje světelné paprsky a zabraňuje jejich zpětnému odrazu
- řasnaté tělísko
- corpus ciliare
- paprsčitě uspořádaný sval z hladkého svalstva
- na povrchu má četné výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka
- svalovina řasnatého tělíska je důležitá pro zvyšování lomivosti čočky
- z krve, protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska, se tvoří komorový mok
- duhovka
- iris
- tvar mezikruží
- uprostřed je kruhovitý otvor zornice (pupilla)
- paprsčitě a kruhovitě uspořádané hladké svaly v duhovce způsobují rozšíření nebo zúžení zornice
- tento zornicový reflex je vyvoláván různou intenzitou světla
- centrum zornicového reflexu je ve středním mozku
- v duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu
- při malém množství a hlouběji uložením pigmentu je duhovka modrá až šedá
- větší množství pigmentů ve svrchní vrstvě dodává duhovce barvu zelenou, hnědou až tmavohnědou
- při albinismu chybí pigment úplně a duhovkou prosvítá červená barva cévnatky
- pigmentová vrstva duhovky zabraňuje, aby světlo pronikalo jinudy než zornicí
- vnitřní vrstvu oční koule tvoří tenká a průhledná
- sítnice
- retina
- při prohlížení očním zrcátkem je ji vidět jako tzv.: oční pozadí oranžové až červené barvy, v němž je síť drobných tepen a žil
- v místě, kde se spojují vlákna zrakového nervu, je bělavá slepá skvrna
- asi 4 mm zevně od ní je žlutá skvrna, která je místem nejostřejšího vidění
- pozorujeme-li nějaký předmět, pohybují se oči tak, aby se jeho obraz promítl ve žluté skvrně
- sítnice je jemná několikavrstevná blána
- vnitřní vrstva, přivrácená k cévnatce, je vrstva pigmentová
- pod ní jsou smyslové buňky sítnice – tyčinky a čípky
- výběžky těchto světločivých buněk jsou spojeny s několika vrstvami nervových buněk
- neurity poslední vrstvy nervových buněk se sbíhají ke slepé skvrně a vytvářejí zrakový nerv
OČNÍ KOMORY
- přední část oční koule je uvnitř přepážena duhovkou na přední oční komoru ( mezi rohovkou a duhovkou) a zadní oční komoru ( mezi duhovkou a čočkou)
- jsou to poměrně malé prostory vyplněné komorovým mokem
- mezi čočkou a sítnicí je poměrně velká dutina, která obsahuje průhledný rosolovitý sklivec (corpus vitreum)
OPTICKÁ SOUSTAVA OKO
- optickou soustavu oka tvoří rohovka, komorový mok, čočka a sklivec
- umožňují ostré zobrazení předmětů, které leží v různých vzdálenostech od oka
- pro tuto funkci má stěžejní význam čočka
- čočka
- lens
- průhledná dvojvypuklá spojka s více zakřivenou zadní plochou
- tahem závěsných vláken řasnatého tělíska je zplošťována
- při ochabnutí závěsného aparátu se čočka svou pružností více vyklene
- tím se zvětší její lomná schopnost
- optická schopnost čočky se udává v dioptriích
- funkcí čočky je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici
- svým základním tvarem je čočka přizpůsobena ostrému zobrazení předmětů vzdálenějších než 5 metrů
- při pozorování bližších předmětů se čočka více zakřivuje
- tato její schopnost se nazývá akomodace
- čočka má omezenou hranici akomodace
- paprsky z předmětů ležícího příliš blízko oka nelze na sítnici již soustředit, a proto jej nevidíme ostře
- bod ležící nejblíže k oku, který můžeme při největší akomodaci ještě ostře vidět, se nazývá blízký bod
- v dětství je od oka vzdálen asi 8 cm
- s postupujícím věkem se od oka stále vzdaluje poněvadž čočka ztrácí pružnost a tím i schopnost akomodace
- v 60 letech je ve vzdálenosti asi 80 cm
- staří lidé nevidí proto ostře blízké předměty a zejména při čtení zvětšují vzdálenost knihy od očí
- tato porucha vidění je ve stáří obvyklá a nazývá se stařecká dalekozrakost
- poruchy lomivosti se nazývají refrakční vady
- upravují se brýlemi
- nejběžnější je krátkozrakost a dalekozrakost, u kterých je nejčastější příčinou příliš dlouhá nebo příliš krátká oční osa
BAREVNÉ VIDĚNÍ
- rozlišování barev umožňují čípky , které jsou soustředěny ve žluté skvrně
- slouží pro vidění za dne
- tři druhy čípků rozlišují tři druhy barev: červenou, zelenou a modrou
- různým kombinováním těchto tří barev vznikají nejrůznější barevné vjemy
- schopnost rozeznávat barvy se nazývá barvocit
VIDĚNÍ ZA TMY
- vidění za tmy umožňují tyčinky
- jsou mnohem citlivější na světlo než čípky, ale nerozlišují barvy
- slouží tedy k vidění za šera a v noci, kdy rozlišujeme pouze různě temné odstíny šedé barvy
- tyčinky jsou umístěny v okrajových částech sítnice
- nejsou vůbec ve žluté skvrně
- činnost tyčinek umožňuje zraková červeň (= rodopsin), která je v nich uložena
- vlivem světla se zraková červeň rozkládá a vzniká zraková žluť, která je derivátem vitamínu A
- úbytek rodopsinu snižuje citlivost tyčinek za světla → proto za dne jsou vyřazeny z funkce a ve tmě se obnovují
PŘÍDATNÉ ORGÁNY OKA
- přídatné orgány oka jsou okohybné svaly, víčka, spojivky a slzné ústrojí
- podílejí se na správné funkci oka
- okohybné svaly
- příčně pruhované
- začínají většinou při hrotu očnice a upínají se na oční kouli blíže rohovky
- rozeznávají se čtyři přímé svaly (horní, dolní, zevní a vnitřní) a dva šikmé (horní a dolní)
- pohybují oční koulí tak, aby obraz pozorovaného předmětu se promítal na sítnici ve žluté skvrně
- při poruše jejich koordinace se objevuje šilhání (strabismus)
- zpředu chrání oko horní a dolní víčko
- při rozevřených víčkách je vidět část bělimy, celou rohovku a pod ní duhovku se zornicí
- podkladem víček je kruhový oční sval, který přibližuje víčka a uzavírá štěrbinu oka
- volné okraje víček jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy
- jejich zánět je bolestivý a nazývá se ječné zrno
- spojivka
- tunica conjunctiva
- pokrývá vnitřní plochu víček a kryje přední část bělimy až k rohovce
- je to slizniční blána sytě růžové barvy
- infekce, prudké ozáření nebo prach mohou vyvolat její překrvení
- slzné ústrojí
- slouží ke zvlhčování přední stěny oka a k ochraně před infekcí
- slzy jsou sekretem slzné žlázy, která je uložena při horním zevním okraji očnice
- pohyby víček jsou slzy roztírány a přebytek se dostává k vnitřnímu očnímu koutku
- odtud odvodnými slznými cestami odtékají odtékají slzy do dutiny nosní
ÚSTROJÍ SLUCHOVÉ
- ve fylogenetickém vývoji obratlovců je sluch pozdní smysl
- vyvinul se až u živočichů žijících na souši
- u člověka má sluch největší význam pro interindividuální komunikace při navazování a udržování vztahů ve společenském prostředí
- význam pro rozvoj myšlení
- dítě, které od narození neslyší, se samo nenaučí mluvit
Ucho
- ucho je receptorem sluchového analyzátoru
- slouží k rozlišování zvukových vln
- ze všech zvuků zevního světa slyší člověk určitý úsek v rozsahu 16 až 20 tisíc kmitů za sekundu
- horní hranice slyšitelnosti se s věkem snižuje, takže v 65 letech postihne lidské ucho ton již jen asi o 5 tisících kmitech (stařecká nedoslýchavost)
- ucho
- auris
- anatomicky i funkčně se dělí na tři části:
- zevní ucho
- střední ucho
- vnitřní ucho
- zevní ucho
- auris externa
- skládá se z boltce a zevního zvukovodu
- boltec slouží k zachycování zvukových vln
- podkladem boltce je elastická chrupavka pokryta kůží, v jejímž podkožním vazivu chybí tuk
- dolní konec boltce tvoří ušní lalůček a do něho chrupavka již nezasahuje
- pokračováním boltce je zevní zvukovod
- jeho průběh je zakřivený
- kůže, která pokrývá zvukovod, obsahuje četné množství mazové žlázy
- produktem těchto žláz je žlutohnědý ušní maz
- zvukovod vede zvukové vlny k bubínku
- rezonanci se zde některé zvuky zesilují
- bubínek
- membrana tympani
- tvoří rozhraní mezi zevním a středním uchem
- velmi pružný
- na jeho zevní stranu přechází tenká kůže zvukovodu, střední vrstva je vazivová a vnitřní vrstva je pokračováním slizniční výstelky bubínkové dutiny
- zvukové vlny přicházející zvukovodem narážejí na bubínek a rozkmitávají jej
- střední ucho
- auris media
- malý, štěrbinovitý prostor v kosti spánkové, který souvisí s četnými dutinkami v bradavkovém výběžku kosti spánkové
- vpředu je sluchovou (Eustachovou) trubicí spojen s nosohltanem
- Eustachova trubice se při polykání otevírá, vpouští do dutiny středoušní vzduchovou bublinu a tím vyrovnává tlak vzruchu před bubínkem a za ním
- při zánětu nosohltanu, který je u dětí častý, se tudy může zanést infekce do středního ucha
- zduřelá sliznice může též uzavřít ústí do Eustachovy trubice
- následkem toho se vzduch v dutině středního ucha postupně vstřebává do krve, bubínek se vtlačí dovnitř, nemůže volně kmitat a nastane dočasná nedoslýchavost
- ve středním uchu jsou tři sluchové kůstky, které jsou navzájem kloubně spojeny
- nazývají se kladívko, kovadlinka a třmínek
- kladívko leží jedním koncem na bubínku, druhým je kloubně spojeno s kovadlinkou
- kovadlinka je spojena s třmínkem
- báze třmínku je připojena na oválné okénko na rozhraní středního a vnitřního ucha
- sluchové kůstky převádějí kmitání bubínku na oválné okénko
- přitom zmenšují amplitudu zvukových vln a tím zvětšují jejich energii
- malá energie by nestačila na rozkmitání tekutiny ve vnitřním uchu
- velká amplituda je u hlubokých tonů
- vysoké tony, které mají velkou energii, mohou být do vnitřního ucha převedeny též rozkmitáním spánkové kosti
- typickým projevem poruch převodního ústrojí je tedy zhoršené slyšení hlubokých tonů
- vnitřní ucho
- auris interna
- ohraničeno pevným kostěným pouzdrem v kosti skalní zvaným kostěný labyrint
- v kostěném labyrintu je uložen blanitý labyrint a prostor mezi nimi vyplňuje čirá tekutina – zevní míza
- = perilymfa
- kostěný labyrint se skládá z předsíně (vestibulum), tří polokruhových kanálků a hlemýždě (cochlea)
- v kostěné stěně je okénko oválné a okrouhlé
- jejich blanité výplně oddělují perilymfu od dutiny bubínkové
- v předsíni kostěného labyrintu je váček vejčitý a kulovitý
- s vejčitým váčkem jsou spojeny tři blanité polokruhové trubičky, které začínají baňkovitým rozšířením (ampula)
- na kulovitý váček je připojen blanitý hlemýžď
- uvnitř blanitého labyrintu je endolymfa
- blanitý hlemýžď nevyplňuje kostěný hlemýžď úplně
- odděluje v celé jeho části, s výjimkou hrotu, dvě chodbičky- patro předsíňové a patro bubínkové
- obě patra jsou vyplněna perilymfou
- uprostřed mezi nimi je blanitý hlemýžď
- hlemýžď má dva a půl závitu
- spodní stěnu hlemýždě tvoří bazální membrána složená z příčně napjatých vláken nestejné délky, která se rozkmitávají podle různých kmitočtů
- na začátku jsou nejkratší vlákna, a proto se zde přijímají vysoké tony
- hluboké tony jsou zachycovány až ve vrcholu hlemýždě
- na bazální membráně jsou umístěny vláskové buňky Cortiho orgánu
- rozprostírají se od vrcholu až k bázi hlemýždě
- na jejich těle začínají vlákna sluchového nervu
- nad Cortiho ústrojím se volně vznáší krycí membrána
ROVNOVÁŽNÉ ÚSTROJÍ
- kromě sluchového ústrojí je ve vnitřním uchu i ústrojí rovnovážné
- nazývá se též ústrojí vestibulární vzhledem k uložení ve vestibulu vnitřního ucha
- podle funkce se dělí na čidlo statické (pro vnímání polohy) a čidlo kinetické (vnímání pohybu)
ČIDLO STATICKÉ
- ústrojí pro vnímání polohy je ve vejčitém a kulovitém váčku
- v těchto blanitých útvarech jsou malá políčka s vysokými epitelovými buňkami, které mají na volném konci jemné vlásky
- nad nimi je větší množství vápenatých krystalků
- při změně polohy hlavy se vlivem gravitace krystalky posunou a tím nastane změna tlaku a tahu na vlásky smyslových buněk
- tyto změny vyvolají podráždění smyslových buněk
- smyslové buňky jsou drážděny statokoniemi vlivem gravitace, i když se hlava nepohybuje
- vzruchy jsou vedeny statickým nervem k vestibulárním jádrům na spodině IV. mozkové komory
- tato jádra jsou spojena jednak s motorickými buňkami předních sloupců míšních, jednak s jádry okohybných nervů
- část vláken statického nervu jde přímo do mozečku
- informace ze statického čidla mají význam pro nepodmíněně reflexní regulaci napětí antigravitačních svalů a koordinaci pohybů hlavy a očí
- to vše slouží k udržení rovnováhy těla v prostoru a k zajištění vzpřímeného postoje
ČIDLO KINETICKÉ
- ústrojí pro vnímání pohybu je uloženo a ampulách polokruhových trubiček
- v každé ampule je vyvýšenina s vysokými buňkami opatřenými dlouhými vlásky
- podnětem pro jejich podráždění je rotační pohyb hlavy, který uvede endolymfu do pohyby
- pohybem endolymfy se vychýlí vlásky smyslových buněk a buňky se podráždí
- činnost kinetického čidla je úzce spjata s činností čidla statického
- čidlo statokinetické řídí napětí kosterních svalů, a to nejen podle polohy hlavy, ale i podle jejich pohybů
- při jeho silném dráždění vzniká pocit nevolnosti
- při uvědomování polohy a pohybu těla a jeho částí se uplatňuje též zrak, kožní čití a propriocepce z kloubních pouzder a svalů
- hlavní úlohu má však ústrojí statokinetické
- informace z těchto čtyř zdrojů se syntetizují v mozkové kůře a poskytují stálou a uvědomělou orientaci člověka v prostoru
SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ KOŽNÍ
- smyslové ústrojí kožní sdružuje několik receptorů: čidla pro chlad, teplo, tlak, dotyk a bolest
- souhrnně se tato čidla nazývají kožní analyzátor
- jsou to buď volná nervová zakončení, nebo jednoduchá tělíska
- zajišťují povrchové čití
VNÍMÁNÍ CHLADU A TEPLA
- podle toho, jde-li o nižší nebo vyšší teplotu, než je teplota kůže, rozlišujeme vnímání chladu nebo tepla
- teplotu vnímáme dvěma druhy receptorů:
- čidly pro chlad
- čidly pro teplo
- chladových receptorů je v kůži asi 250 tisíc
- jsou uloženy pod pokožkou blíže povrchu těla
- kromě kůže se vyskytují také ve sliznici rtů, v dutině ústní, nosní, ve spojivce oka a jinde
- receptory pro teplo se nacházejí hlouběji ve škáře i v podkožním vazivu
- jsou též roztroušeny ve sliznici dýchacího a trávicího ústrojí
- je jich je jich asi dvacetkrát méně než chladových bodů
- dráždění těchto receptorů vyvolává někdy také hybné reakce
- když se dotkneme velmi horkého předmětu, okamžitě odtáhneme ruku, protože se tím vyvolala odpověď jako únikový obranný reflex
VNÍMÁNÍ DOTYKU A TLAKU
- receptory pro dotyk a tlak reagují na mechanické podněty ( rychlou nebo dlouhodobější deformaci tkáně)
- na jejich činnosti závisí hmatová schopnost
- nejpočetnější jsou uloženy v kůži a sliznici těch orgánů, které přicházejí často do styku s různými předměty
- jejich prostřednictvím získáváme informace o velikosti, tvaru a vlastnostech povrchu předmětů
- hmatová rozlišovací schopnost se dá cvikem zdokonalit a je velmi jemná u nevidomých
- na vlasaté části kůže leží tlakové body u každého vlasu kolem vlasových pochev, na kůži bez vlasů jsou na různých místech v různé hustotě
- v podkožním vazivu jsou tlakové body zejména v dlaňové straně prstů, v dlani a v chodidle
- hmatová tělíska, která reagují na dotyk, jsou uložena v papilách škáry těsně pod pokožkou
- jsou nejhojnější v bříškách prstů, ve dlani a v plosce nohy
VNÍMÁNÍ BOLESTI
- receptory bolesti jsou volná nervová zakončení umístěná téměř ve všech tkáních
- jsou v kůži i ve vnitřních orgánech (v žaludku, střevech, játrech, ledvinách, pohlavních orgánech, kostech, zubech, svalech, cévách, oku, pohrudnici, pobřišnici, mozkových plenách a jinde)
- v kůži připadá 50- 100 bodů na cm čtverečný
- vzruchy z nich přicházejí zadními míšními kořeny do míchy a vzestupné dráhy je vedou do mozku
- zde se k nim přidávají vzruchy přicházející po dostředivých drahách z oblasti hlavy
- procházejí talamem a odtud do senzitivního ústředí v mozkové kůře, kde vzniká uvědomění bolesti
- bolest je nepříjemný pocit, který je však důležitý pro ochranu organismu
- bolestivý podnět obvykle vyvolává obranné reflexy
- při déletrvajícím dráždění nedochází k přizpůsobení receptorů a bolest trvá po celou dobu, po kterou trvá dráždění
- podněty vyvolávající bolest mají chemickou povahu
- jsou to látky uvolněné z poškozené nebo nemocné tkáně
- hluboká bolest vychází z vnitřních orgánů
- hlavní rozdíl proti bolesti povrchové je její nepřesná lokalizace a spojení s pocity celkové nevolnosti, úzkosti, pocením a změnami krevního tlaku
- tento odlišný charakter hluboké bolesti má zřejmě podklad ve vegetativní inervaci útrobních orgánů
ÚSTROJÍ CHUŤOVÉ
- receptorem chuti jsou chuťové buňky, seskupené v chuťových pohárcích
- nejvíce se vyskytují ve sliznici jazyka, dále ve sliznici měkkého patra a v zadní stěně hltanu
- jejich podráždění je vyvoláno různými látkami rozpuštěnými ve vodě
- z chuťových buněk vycházejí dostředivá vlákna několika mozkových nervů do jader v prodloužené míše
- centrální dráha odtud pokračuje do talamu a do kůry temenního laloku, kde je centrální část chuťového analyzátoru
- rozlišujeme čtyři základní chuťové pocity: sladkost, kyselost, hořkost a slanost
- chuťový receptor zprostředkuje nepodmíněné reflexní vyměšování slin
ÚSTROJÍ ČICHOVÉ
- čichovým receptorem jsou čichové buňky ve sliznici v horní části dutiny nosní
- v každé polovině dutiny nosní zaujímají plochu 1,5 cm čtverečných
- neurity čichových buněk tvoří vlákna čichového nervu
- vlákna procházejí dírkovanou ploténkou kosti čichové a končí na spodní straně čelních laloků koncového mozku
- čichový receptor se dráždí některými plynnými látkami obsaženými ve vdechovaném vzduchu
- při rýmě nastává dočasná ztráta čichu
SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ PROPRIORECEPTIVNÍ
- proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech
- jsou dvojího druhu:
- svalové vřeténka
- šlachová tělíska
- zajišťují hluboké čití (propriorecepci)
- jejich činnost umožňuje průběh proprioreceptivních reflexů, nazývané též jako napínací reflexy
- tyto reflexy mají základní význam pro řízení svalového napětí, zejména těch svalů, které slouží k zajištění vzpřímeného postoje
- ve svalech jsou početná svalová vřeténka, uložená v podélné ose svalu
- svalové vřeténko je tvořeno asi z deseti svalových vláken obalených vazivovým pouzdrem
- ze strany jsou připojena k ostatním svalovým vláknům, a proto mění svoji délku současně s délkou celého svalu
- na vláknech vřeténka se rozvětvují velmi dráždivá aferentní nervová zakončení
- svalová vřeténka reagují na protažení svalu
- vzruchy přicházejí k motorickým buňkám v předních rozích míšních
- u těchto buněk jdou impulsy po odstředivé dráze k témuž svalu, který se reflexně stáhne (např.: patelární reflex)
- tyto reflexy zajišťují stálou délku svalu
- šlachová tělíska jsou tvořena rozvětveným nervovým zakončením mezi šlachovými vlákny
- tělíska jsou drážděna natažením svalu i svalovou kontrakcí
- tím chrání sval před přetížením
- v kloubních pouzdrech jsou proprioreceptory, které jsou drážděny tahem i pohybem kloubu
reklama