Válka mezi Anglií a Francií

Válka začala jako spor mezi feudály. Francouzský král Filip VI. obsadil vévodství akvitánské,
které patřilo anglickému králi Eduardovi III. Mladý a bojovně naladěný Eduard chtěl ubránit
svůj majetek ve Francii a uplatnit nárok na francouzský trůn, přičemž se opíral o právo zdědit
trůn po své matce.

V průběhu války lze rozeznat tři hlavní fáze (1337–1360, 1360–1415, 1415–1453).

Na počátku stoleté války měli Angličané především zájem udržet si své území ve Francii
a upevnit své obchodní postavení ve Flandrech. Spojencem Francie bylo Skotsko, které těžko
snášelo svoji lenní závislost na Anglii. Spojencem Anglie byly samotné Flandry. Zpočátku se
žádné významné pozemní bitvy neodehrávaly, velkým problémem pro francouzské území ale
bylo drancování měst a osad anglickým vojskem.
K významnějšímu vojenskému střetnutí došlo v roce 1346 u Kresčaku, kde byla sice
v početní přesile francouzská armáda, ale Angličané použili účinnou obrannou taktiku
a nakonec v bitvě zvítězili. Na straně Francouzů stál a v bitvě padl také český král Jan
Lucemburský, v té době již slepý.
I když byly obě země zasaženy v roce 1348 epidemií černé smrti – moru, konflikt
pokračoval.

Ve druhé fázi války se francouzská taktika změnila, Francie nevyvolávala mnoho přímých
střetnutí, ale spíše nechávala anglické vetřelce, aby se vyčerpávali sami. Taktika vycházela,
takže se Francii podařilo získat zpět důležitá místa, která postoupila anglickému králi
smlouvou z roku 1360. Oslabení Francie ale přišlo zevnitř. Na začátku 15. století byla země
rozdělena občanskou válkou mezi Orleánskými, kteří ovládali krále, a Burgunďany, kteří
sympatizovali s Angličany.

Nepokojů ve Francii využil nový anglický král Jindřich V. a v roce 1415 se vylodil
v Normandii. Tak začalo třetí a poslední období dlouhého válečného konfliktu. Jindřich
ovládl celou Normandii a v roce 1420 uzavřel s francouzskou královnou Isabelou a novým
burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu. Podle ní měl Jindřich V. dostat za
manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti zasednout na francouzský trůn. Syn
Karel měl být z následnictví vyloučen. Tehdy Angličané našli v burgundském vévodovi
mocného spojence.

Dění v poslední fázi stoleté války výrazně ovlivnila prostá dívka Jana z Arku. Její pozoruhodné životní osudy z ní učinily jednu z nejznámějších osobností francouzské
historie. Jana (Jeanne, Johanka) se narodila jako jedno z pěti dětí v rolnické rodině. Ve třinácti letech začala slyšet hlasy svatých, které jí říkaly, co má dělat. Pod jejich vlivem odjela přesvědčit i váhajícího Karla VII., že je jeho posláním vyhnat Angličany z Francie. Sama se postavila do čela vojska, které porazilo Angličany u Orléansu a poté se mu podařilo zatlačit anglické vojáky až na sever od Loiry. Jana také napomohla tomu, že se Karel
VII. odebral do Remeše a nechal se na tomto tradičním místě korunovat francouzským králem. Vliv Jany z Arku na krále i na obyčejné lidi byl trnem v oku Burgunďanům, kteří byli spojenci Anglie a zastánci vyjednávání s anglickým králem. Burgunďané nakonec Janu zajali a vydali Angličanům. Dívka byla obviněna z kacířství a čarodějnictví a v roce 1431 upálena na hranici. K obvinění postačilo, že měla ve zvyku nosit mužské šaty a slyšela hlasy, trest byl podpořen falešnými svědectvími o jejím spolčení s ďáblem. V roce 1920 byla Panna orleánská od obvinění očištěna a církví prohlášena za svatou.