Římské císařství

Římské císařství

27 př. n. l. – 284 n. l. – 476 n. l.

Období římského císařství představuje poslední období starověkých římských dějin. Zahrnuje
půl tisíciletí a končí rokem 476 našeho letopočtu, kdy západořímská říše nevydržela
opakované nájezdy barbarských kmenů a rozpadla se. Poslední západořímský císař byl
sesazen.
Začátek císařství je v Římě spojen s postavou Octaviana, adoptivního syna Gaia Julia
Caesara.

Po Caesarově smrti se moci v Římě nejprve společně chopili Marcus Antonius a Octavianus,
ale brzy se bývalí spojenci postavili proti sobě. Marcus Antonius odešel za Kleopatrou do
Egypta a Octavianus si mezitím upevnil svoje postavení v Římě. Začal podněcovat
nepřátelské nálady vůči Antoniovi, až došlo v roce 31 př. n. l. u Actia k otevřenému
námořnímu střetnutí mezi oběma protivníky. Octavianus zvítězil a Antonius s Kleopatrou se
vrátili do Egypty, kde oba spáchali sebevraždu.

Octavianus si uvědomoval, že Řím musí vést silná osobnost, která ve svých rukou soustředí
veškeré pravomoci a bude moci efektivně řídit početné legie rozmístěné v jednotlivých
částech římského impéria. Nechtěl se ale prohlásit vládcem, proto formálně nabídl obnovení
republiky a své stažení do soukromí. Senátoři jej nakonec sami požádali, aby v čele Říma
zůstal, dokonce mu jeho pravomoci výrazně rozšířili.

V roce 27 př. n. l. byl vyhlášen tzv. principát (raná forma císařství) a Octavianus přijal titul
Augustus (tzn. vznešený). Rozsáhlé pravomoci a titul si udržel až do smrti a po něm jej
užívali i jeho nástupci.

Císařství spravoval nejprve v duchu republikánském. Byly ponechány republikánské úřady,
senát, bylo svoláváno lidové shromáždění, nadále byli voleni konzulové, ale fakticky všechny
tyto články pouze vykonávaly Octavianovu vůli. Vliv senátu byl omezen, senát již neměl
žádný vliv například na vedení války nebo sjednávání míru. Za oficiální zahraniční politiku
vyhlásil Octavianus Pax Romana („římský mír“), tj. mír vnucený a zajištěný převahou
římských zbraní. Mocenskou oporou jeho vlády byla armáda, hlavně vybrané oddíly císařské
osobní stráže, kterým se říkalo pretoriáni. Materiální bohatství získával Octavianus tím, že
mezi provinciemi vyčlenil císařské, které podléhaly přímo jemu. Na správu ostatních
provincií dohlížel. Se senátem se podělil o ražbu mincí, senát směl razit mince měděné,
Octavianus razil mince stříbrné a zlaté. Velký přínos znamenala Octavianova doba pro
rozkvět kultury a umění.

Od dob Octaviana vliv volených úředníků a republikánských zásad slábl a nakonec v roce 284
n. l. byl principát nahrazen neomezenou vládou jediného císaře – dominátem. Protože Řím
byl v neustálém nebezpečí kvůli barbarským nájezdům, přesídlil císař do východní části říše
a v Konstantinopoli si vytvořil nové hlavní město. Udržet pohromadě tak obrovskou říši ale
bylo neúnosné, a tak v roce 395 n. l. došlo k rozdělení římské říše na dvě části –
západořímskou a východořímskou. Zatímco říše východořímská vydržela až do roku 1453,
říše západořímská se rozpadla již v roce 476 n. l. Barbarský král sesadil posledního
západořímského císaře a sám sebe prohlásil vládcem Itálie. Římské císařství skončilo.

Během císařství se v čele říše vystřídala celá řada panovníků, jejich neomezená moc jim
umožňovala projevit své kladné i záporné stránky osobnosti. V následujícím přehledu jsou
uvedeni nejznámější římští císařové.

Caligula (37- 41 n. l.) – byl známý spíš pod svou přezdívkou než pod svým pravým jménem
(Caius Caesar), proslul hlavně svou rozmarností a krutostí, které byly způsobeny
pravděpodobně duševní chorobou. Svého koně nechal zvolit senátorem.

Claudius (41-54 n. l.) – schopný a vzdělaný vládce, který ale trpěl koktavostí, nevysloužil si
obecné uznání. Byl zavražděn svou manželkou Agrippinou.

Nero (56 – 68 n. l.) – syn Agrippiny, sám sebe považoval za umělce, postupně likvidoval lidi
ze svého nejbližšího okolí, v závěru života zůstal osamocen, spáchal sebevraždu. Traduje se,
že nechal zapálit Řím.

Vespasianus (69 -79 n. l.) – zavedl daně z veřejných záchodků. Když mu to jeho syn vytýkal,
dal mu přičichnout k mincím se slovy: „Peníze nesmrdí.“

Traianus (98 – 117 n. l.) – byl prvním císařem, který přišel z provincie. Pocházel z Hispánie
a během jeho vlády dosáhla římská říše největšího územního rozsahu.

Hadrianus (117-138 n. l.) – potlačil povstání v provinciích, neustále cestoval po říši, aby
kontroloval vojsko a dohlížel na zabezpečení hranic. V Británii na severní hranici říše nechal
vybudovat Hadriánův val. V Římě nechal obnovit a přestavět Pantheon, chrám všech bohů.

Marcus Aurelius (161 – 180 n. l.) byl filozofem na trůně. Během jeho vlády začaly sílit
nájezdy barbarských kmenů na severní hranice římské říše a Římané se museli od té doby
nepřetržitě bránit.

Dioklecianus (284 – 305 n. l.) – zřekl se titulu principa a poprvé se tituloval dominus. Nebyl
urozeného původu a pocházel z Dalmácie. Rozdělil římskou říši na dvě části, toto rozdělení
bylo za jeho nástupce zrušeno a římská říše byla znovu sjednocena. Po stu letech to byl první
císař, který se u moci udržel déle než dvacet let, dobrovolně se zřekl moci a zemřel
přirozenou smrtí. Zbytek života trávil ve svém paláci ve Splitu.

Konstantin (306 -337 n. l.) – r. 313 vydal edikt, kterým povoloval křesťanství, zasloužil se
o značné rozšíření křesťanství, sám byl na smrtelné posteli pokřtěn. Přenesl své sídlo do
Konstantinopole.